Srpen 2017

Porod.... můj největší strašák

29. srpna 2017 v 21:54 | Máma malé Emmy <3 |  Jak to všechno začalo aneb těhotenství...
POROD... od malička největší strašák, jeden z důvodů proč jsem nechtěla mít děti a něco na co jsem se zaměřila jako na středobod všeho. Nesnášela jsem, když mi někdo vyprávěl o tom, jaký to je. Jaký to asi může být? Brečím i u vytrhávání obočí. Během tetování omdlívám a injekce? NIKDY!
Jenže v posledních dnech mého těhotenství jsem si strašně přála porodit, byla jsem nesoběstačnej, 18 - 20 hodin spící vorvaň. Pořád jsem se ptala, jak to poznám, že rodím? Co ta voda? Je jíhodně když praskne nebo jako co?
Jasně mi ségra řekla - neboj, to poznáš! Eh,poznala jsem.
Ještě v úterý 4.7. (den po termínu) jsem byla na ozvách a paní doktorka mi řekla, že to nejde říct na 100%, ale že se podle ozev nic neděje a pravděpodobně to vydržím ještě do otevření varské porodnice. Ono to totiž bylo celý strašně 'dobře' naplánovaný. Moje ségra - nejlepší porodní bába na světě - NA DOVOLENÝ. KV porodnice - jediný místo, kde jsem někoho znala a kde jsem důvěřovala - ZAVŘENO! Abychom s manželem oslavili, že se nic neděje, šli jsme se ještě podívat na festivalový ruch - dlooouhá procházka.
No překvapilo mě, jak mi to chození najednou šlo.
V půl jedný ráno mě probudila bolest břicha, no nic, zaspala jsem to, takže to není ono. Aha, za hodinu zas... a to už zaspat nešlo. Naproti posteli jsme měli digitální budík... Tak buď jsem paranoidní a nebo se něco děje. DĚLO! Každých 7 minut se dělo.... Vzbudila jsem manžela - budil se se slovy "rodíme?" RODÍME... teda já! Nicméně jsem ho uklidnila, že nemá cenu ještě nikam jezdit, 7 minut je o ničem... psala jsem kamarádce, že už to začalo, psala si se mnou chudák celou noc, byla ve stejné fázi těhotenství a už jí nešlo spát (pak jsme zjistily proč :)) volala jsem mamce,jak se to pozná...
Od první kontrakce do pěti do rána jsem byla ve sprše, před sebou hodiny a sledovala rozestup kontrakcí. Naše kočka si o mně myslela, že jsem idiot. Z horký vody se nám zamlžila i okna v kuchyni. V pět ráno jsem zavelela,že jedeme - kontrakce po třech minutách mi dávaly slušně zabrat, ale vnímala jsem, že to ještě nebude tak žhavý, nicméně jsme jeli. Nikdy mi Sokolov nepřišel tak strašně daleko!
Nejvíc mi v hlavě uvízla věta, když jsme zvonili na oddělení.. Porodnice prosím.. "já mám asi kontrakce a rodím" :D prej asi...
Jelikož mám nad sebou strážného anděla, už o mně na oddělení věděli (děkuji Haničko!). V kontrakcích po třech minutách jsem měla nehybně ležet 15 minut na ozvách - A TO MÁM JAKO UDĚLAT JAK... Malá si opět udělala svůj názor a ani se nehla... takže dalších 15 minut... když dorazil doktor s "divným" jménem... a velice zvláštním přízvukem - kulila jsem na manžela oči, že jako ne,jedeme domu, to je zbytečný. (poznámka, než dojde k nějaké mílce - pan doktor Dovan Taras byla nakonec naprosto skvělý a dodnes se mu v duchu omlouvám za první myšlenky a také mu děkuji za to, jak se ke mně během porodu choval a jak moc mi pomohl!)
Fajn, otevřená jsem byla jen tak lehce, žádný cenťáky, jako něco se děje, ale.... no to jsem pochopila až časem, že tohle ještě byl takovej předkrmíček. :D Na "hekárně" jsem byla cca tři hodinky, mezi kontrakcema jsem si svěže konverzovala... No a proč moje kamarádka nemohla spát jsme pohcopily obě kolem osmé - praskla jí voda a neměla jedinou kontrakci. Já zas měla kontrakce, ale nepraskla mi voda :D
V pl desáté přišla vizita a hurá, šlo se na to. Když to vezmu zpětně, nebylo to tak zlý, dvě hodiny jsem se válela v horký vaně, kde mi manžel ještě proudem vody masíroval záda. Tsss. Takový lázně to byly :D Ve 12 jsem ale pochopila, že to byl jenom začátek, začalo se mi tak nějak chtít tlačit. Otevřeno, sestupujem. Školeně jsem se porodní asitentky zeptala, jestli se teda jedná o druhou dobu porodní (vím od ségry co to je ne? :D) Ano, když to chcete takhle. Dobře, zeptala jsem se jinak - porodím ještě dneska? :D
Porodní asistentka a manžel si se mnou stejně užili... Několikrát jsem se asistentky ptala, jestli mi může dát nějaký drogy, že to bolí jako kráva.. Prej jsem se měla uvolnit, otevřít se tomu, pak se to prej snáší líp. Jako COŽE? Otevřít, snáš líp, tvl, prašťte mě klidně pálkou po hlavě, hlavně ať to takhle nebolí. Ptala jsem se asistentky, kolikrát jako rodila, že tomu tak rozumí... ODPOVĚDÍ BYLO 3!!! Takže evidentně věděla o co go...
Drogu jsem nedostala ani jednu... Během porodu jsem řvala hlášky typu: Končíme, kašlu na to jdeme domu... Chci pauzu, aspoň na hoďku se vyspat, pak to dokončíme... Malá neleze, já to vím, ona tam chce zůstat.. No jako točit mě někdo, asi se pobaví.
Při jedný z kontrakcí mi praskla plodová voda a já jsem konečně pochopila, že americký filmy v jedný věci nelžou :D nicméně jsem se chytře zeptala, co to jako bylo... No co to asi mohlo být :D prasklý potrubí těžko.
Ke konci jsem měla jedinej problém, byla jsem unavená a i moje děloha měla pocit, že na to pečem. Kontrakce slábly a prodlužovala se doba. Jediná chemie byla teda troška oxytocinu a pak to byl neskutečněj mazec, slyšela jsem jenom tři základní údaje - hlava, ramena a pak řev jako kjávu.
Vždycky jsem si ten moment představovala ... tady u nás teda americký filmy kecaly. Vždycky jsem myslela, že až se malá narodí, bude to pecka a oba s manželem budeme bulet jako želvy... no... já se začala smát na celý kolo, protože to byla úleva neskutečná. Malá byla fialovo.. oteklá.. uřvaná... a ... jako no byla moje (promiň Emmí :D) ale hlavně ta úúúleva.
Hned poté začaly moje otázky - s nástřihem? NE! Takže nebudeme šít?? BUDEME! Cože? Takže drogy sem! Tam mě šít bez umrtvení nebudete, nenene! Kolik stehů - no to mi pan doktor ani nepřiznal (uvnitř nevím, ale zvenku jenom dva, uf). Pan doktor zavelel, že jsem ještě mladá, mám sympatickýho manžela, tak to zapošije tak, že to bude vypadat líp než před porodem :D Ale jo, dneska musím uznat, že nevím, že jsem rodila a když koukám na malou, je mi divný, že jsem spodem procpala něco takovýho :D
Po šití mi dali zase malou, aby se zkusila přisát. No, zkusila, doputovala k prsu a zakousla se tak, že jsem podobnou bolest nezažila snad ani při tom porodu. Jejda.
Pak mi ji odnesli, manžela poslali domů a já mohla rozeslat milion smsek, s tím, že jsem máma.
MÁMA...máma.. jako jo, smsek bylo hodně, ale vlastně přiznávám, že mi to ještě nedošlo, snad asi ani teď a tehdy ani náhodou.
Celej život jsem se zaměřila na ten porod... ale nikdy mě nenapadlo, co bude potom. V porodnici mě pobavilo, když mi malou donesli se slovy "nakojte si".. a jak se to sakra jako asi dělá.. První plínku jsem převlíkala, když byla malá podělaná až na záda - no jako jak mě mohlo napadnout, že může brečet protože je pokaděná :D dupačky a bodýčka přes hlavu - to byla jedna místnost pevnosti Boyard.
O šestinedělí se snad ani rozepisovat nebudu... fuj. Když jsem o něm poslouchala v kurzu, říkala jsem si, že ženský všechno hrozně hrotí. Těhotenství, touhu po něm, přípravy... no... jako... Setlo mě to neskutečně. První dva týdny jsem přemýšlela, jestli je to celý dobře. Jestli to tak má být. Potkal mě "vstřel", z toho zánět, byla jsem na všechno neskutečně nepřipravená. Teda, teorie by mi šla (díky ségro!) ale praxe byla na hovno. Spíš takovej pokus a omyl a že těch omylů bylo. V momentě kdy jsem sledovala manžela jak si s malou jede bomby, tak jsem si říkala, že matka měl být on (dodnes si to někdy myslím, ale prsa mám přeci jen já).
Nidky jsem nevěřila kecům, že na porod člověk rychle zapomene - JE TO PRAVDA. Nemusela bych to jako absolvovat příští týden znova. Ale všechno porběhlo bez problémů, komplikací, já si dokonce hodinu po porodu sedla k večeři (a to moje mamka nemohla dva týdny :D)) Dneska mám pocit, že jsem nerodila, jediný co mi to připomíná je moje slečna a to ohavný povadlý břicho. (který když jsem viděla v zrcadle hned po porodu, napadlo mě, že mi tam muselo rozhodně zůstat ještě druhý mimi :D))
A tak to všechno začalo... MÁMA, TÁTA a EMMA.. Emma má mámu, máma má Emmu a všichni se máme, protože se rádi máme. A když k tomu máme ještě pokaděný plíny a prdy a krkany jako chlap, jsme happy rodina.
DOBROU NOC z Košic <3

9 měsíců krok za krokem.. (aneb co vám nikdo neřekne a nebo velice opatrně)

29. srpna 2017 v 10:30 | Máma malé Emmy <3 |  Jak to všechno začalo aneb těhotenství...
Co stíhá máma?
Jak to teď u nás vypadá? Ráno jsem nakojila, počkala na mega krnutí, pohrála si, počkala na bobky (jáááj, byly až na břicho :D), přebalila, ani nemusela uspávat, Emmka usnula sama, naložila jsem ji do kočáru, nakoupila, z kočáru zpátky do postýlky (není to dítě úžasný???), uklidila nákup, začala vařit, stále vařím, dítě spí, oběd skoro hotovej - táta z nás bude taky hotovej :D (o těch sedmi fotkách jako králíček, s brýlema, jako na diskotéce - v rámci foťáku v messengeru radši pomlčím, prej jsem ujetá :D) a mám asi 15 minut než se moje milovaná probudí a tak se vraťme k 'nejšťastnějším' 9 měsícům v životě ženy.....
Tak teda za mě, milé dámy a pánové, tohle období nazval nejšťastnějším rozhodně chlap, stejně jako mateřskou 'dovolenou' nazval DOVOLENOU (kurňa o dovolený mám teda naprosto jiný představy :D)
Já vím, některé maminky mě budou pranýřovat a nenávidět, ale já teda už měla x měsíců mnohem šťastnějších než těhotenství (no jasný, mateřský hormony se nevyplavily ;))
Když jsem zjistila onu šťastnou novinu, bylo mi špatně - ze stresu. Dalších pár dní jsem nějak nevnímala co se děje. Hlavně mým druhým zaměstnáním je instruktorka skupinovek ve fitku - aha jak to při 8 hodinách týdně hardcore cvičení zamaskuju? Na hodinách fitboxu jsem se nedotkla totemu od tý doby - tak disciplinovaná jsem nebyla ani nepamatuju. Všude jinde jsem prostě jen víc 'buzerovala', když se cvičilo břicho. Já se držím a držela jsem se, že do konce třetího měsíce neřeknu nikomu nic, protože člověk nikdy neví. A taky nevěděl... v 6. týdnu jsem trošku 'pošpinila' a hurá hned do nemocnice (to mě najednou mateřské hormony dorazily až mě málem porazily - strach obří)... NIC se nedělo, normálka, Emmka si dělala prostor, takže se jenom 'prokutala' někam, kde to trošku 'vyteklo'... Uff.
6. týden a nic se nedělo, super, budu bez nevolností a bez starostí, hurá :) Na konci toho 6. týdne jsem slavila kamarádky narozeniny, oslava končila boží večeří v mexické restauraci. Mňááám. Dorazila jsem domů a.... no nebudu nijak popisovat průběh, myslela jsem, že jsem snědla něco hhoooodně špatnýho, a tohle mi vydrželo ještě dalších 7 měsíců :O ANO, JO, ANO, já se 'problila' (čtenáři omluví tento výraz, ale trefnější neexistuje) až do začátku 9. měsíce.
Vždycky jsem si s hlavou v míse vzpomněla na mojí mamku, která těhotenství odhalila právě tímto způsobem - já jsem nejdřív byla střevní chřipka a po delší době dokonce otrava dřevomorkou a kupodivu na mě nic nezabíralo a mamka zvracela dál :D Nutno dodat, že ve fitku jsem za celou dobu měla jenom jednu 'zdravotní' týdenní pauzu, v tom 7. týdnu se to fakt nedalo. V tu chvíli byla Emmka taky střevní chřipka (promiň zlato :D). Často to vypadalo tak, že jsem mezi hodinama ve škole zvracela na záchodě, omyla se a šla učit dál. Nebo jsem zvedla hlavu ze záchoda a šla cvičit...
Nejkrásnější to období :D Dneska když se Emmka poblinkne po kojení, tak se jí směju, že to má za mých 8 měsíců. Výhodu to beze sporu mělo, šla jsem rodit o 7kg těžší než jsem otěhotněla a z porodnice jsem šla bez kila navíc a během prvních týdnů 'hukotu' jsem zhubla dalších 5 kilo takže aktuálně, kromě povadlé kůže a absence svalů, si na váhu nestěžuji.
Jaké jsou další 'bonusy' těhotenství? (kdo z vás ještě nemá děti, prosím, přestaňte číst) Například jsem také poznala, co to je, když pálí žáha. A to 24 hodin denně 7 dnů v týdnu, 4 týdny v měsíci. Pálila mě úplně po všem, úplně pořád a pomalu jsem s sebou nosila krabici mléka, jelikož každých pět minut si loknout, to bylo jediný co na dalších pět minut zabralo :D
Jediné v čem jsem si libovala byla absence menstruačního cyklu, který od svého dětství nesnáším a jeho absenci si užívám dodnes a vůůbec mi nechybí :)
Ač to nevypadá, nestěžuji si. Emmka byla spokojené a šťastně miminko už v bříšku. 8 a půl měsíce mě nechala cvičit (ač ke konci jsem byla pouze vyvržený na své klienty křičící vorvaň), statečně se mě držely jak nehty, tak vlasy, nebyla jsem oteklá, náladová, neměla jsem žádné vážné problémy. A za to jsem Emmce vděčná, ona přeci jen dbala mamince na štíhlou linii :D Kolikrát jsem musela odpovídat na otázku TY JEŠTĚ CVIČÍŠ???? (doplněno opovrženým tónem) Ano, cvičila jsem dlouho, ale jak už jsem zmínila, například totemu jsem se nedotkla od 'dvou čárek' na testu. Vše jsem konzultovala s mou gynekoložkou a kdybybyl jakýkoliv problém, skončila bych během vteřiny. Taky jsem doržovala všechny zásady pro cvičení v těhotenství...a hlavně - já byla zvyklá 10 let naplno cvičit, kdybych ze dne na den skončila, zhroutila bych se psychicky i fyzicky. Nenabádám nikoho k takovému cvičení, vše je nesmírně individuální a každá musíme poslouchat své tělo.
Emmka se vůbec projevovala povahově už v bříšku (ne, nejsem magor...) Její rozhodnutí jsem musela respektovat už v tomto stádiu. Například se skálopevně rozhodla, že budu vegetarián - JÁ, která snědla svůj 400g steak bez přílohy a dojídala kusy krvavého masa za ostatní. Najednou jakmile přede mě dal někdo maso - okamžitě jsem letěla nebo letělo to maso. Jediné jak to šlo 'přečůrat' bylo mi maso nakrájet a zamíchat do přílohy, to jsem dělala, jakože tam nic není :D Stějně jako si se mnou a doktory uměla hrát při měření ozev - před měřením v břiše tančila zumbu, při měření se ani nehnula, přece nebude skákat na povel :D - po měření (bohužel při cestě do nemocnice, jelikož se její nehybnost tehdy doktorům moc nelíbila) skákala vesele dál ....
Kdykoliv jsem si lehla, začala kopat jako Ronaldo, musela jsem se hýbat, jinak by mi prokopla žebra. Tak je to v podstatě doposud. Ač je to k neuvěření, tak Emmsynka má stejný rytmus jako v bříšku. Dopoledne spokojeně odpočívá, odpoledne dračí a nespí. V noci mě budí ve stejný čas, jako jsem v těhotenství chodila čůrat :D je sladká.
Jen pro pořádek.... jak jsem na začátku psala, co jsem vše stihla... BYLO PONDĚLÍ... teď je ÚTERÝ (dneska je k obědu kuřecí vývar a rýžový nákyp :)) :D ano, článek mi zabral celý den, jelikož.. je to s ní zkrátka hukot a moc času není, ale to je fuk, čtenáři mou nepravidelnost jistě prominou.
Příští článek (jelikož Em spinká, možná ještě dnes...) bude na téma POROD.. to bude porod....

Jak jsme to zjistili....

25. srpna 2017 v 20:47 | Máma malé Emmy <3 |  Jak to všechno začalo aneb těhotenství...
Jak to všechno začalo? No na počátku Bůh stvořil .......... ALE BOBEK, jak to začalo u nás....
Na úvod je nutné dodat a podotknout to, co Emma nikdy nesmí vědět .... že já nikdy děti nechtěla. Nejhlavnějším důvodem byl POROD (o tom snad příště nebo raději NIKDY - i když to zdaleka nebylo to nejhorší :D) a pak taky moje vlastní pohodlnost a v neposlední řadě absence 'pana božského' a asi i mých biologických hodin (nic netikalo, netiká a asi tikat nikdy nebude...)
Jenže jednoho dne jdete jenom tak večer posedět s kamarádkou, ani se vám nechce po 8 hodinách školení v Praze.. ale jdete, celkem se to rozjede, protože ji začne balit váš dávný známy, baví vás to sledovat (asi víc než ji :D) a po očku sledujete, že kdesi v rohu sedí další známá tvář... STŘIH, popojedem... no a tuhle známou tvář si po necelých třech letech berete a jste v té době ve třetím měsíci těhotenství :D
Nene, vdávat jsem se nemusela, ač to teď tak vypadá. Všechno u nás proběhlo ve správném pořadí, akorát Emma (dobře,její první buňky) si vysvětlila razítka na formulářích ke svatbě jako, že už je po svatbě a 'vznikla' hned druhý den od zmíněného razítka.
Muže mám úžasného a nebýt jeho, nikdy k tomu nedošlo. Ještě po zasnoubení na loňské dovolené jsme měli 'hádku' (výměnu názorů...) o dětech. Moje hláška, že miluju děti hlavně na česneku a se zelím, mého tehdy ještě přítele rozzlobila do ruda a mohla jsem si vybrat - buď do budoucna děti a nebo jiného partnera... tak v tomhle jsem měla jasno hned a už dávno - NIKDO JINEJ SE MNOU NEVYDRŽI! A umřít jako stará panna se sedmi kočkama... aby mě někde ožírali vlčáci než si někdo všimne, že je po mně.. ne! Paradoxem je, že cca +- rok po této hádce jsem ležela na porodním sále a křičela, že to chci všechno vrátit zpátky, končíme, rodit nebudu...
Velikou roli u mého otěhotnění hrála má naprostá 'netouha' otěhotnět..Manžel v Košicích, já doma, návštěvy jednou měsíčně, tak není co řešit. 13 let s antikoncepcí, kolem spousty kamarádek, co nemohou otěhotnět, to ještě dlouho nebudu moct otěhotnět ani já.. Tak jsem si naordinovala roční 'očistu' než se začneme snažit....
... V květnu 2016 mě manžel požádal romanticky o ruku a jelikož je hokejista, s termínem jsme bojovali dlouho. No a jelikož je hokejista, tak aby to bylo do roka a do dne, rozhodla reprezentační pauza - prosinec. No a jelikož volna nebylo moc, vyhrály jako místo Košice. V říjnu jsem se tam vypravila, abych oběhala vše potřebné a mohli jsme se posunout v pánování dál. Den dovolené a sobota k tomu se zdály jako dobrý nápad, v neděli hurá (no nikdy to nebylo hurá...) domů. JEDNA NÁVŠTĚVA! JEDEN DEN VOLNA A JEDEN.. (jelikož to má jednou číst moje dcera a bude ještě věřit v tý době na čápa a vránu, dospělí prominou) a jeden přílet vrány :D
Když jsem přijela na další návštěvu na podzimní prázdniny, napakovaná balíčkama tampónů a vložek, čekala jsem a čekala na dobu, kdy je budu moct použít a ... no a čekala jsem.. no a čekám vlastně pořád :D
Manželovo provokace stylu - tak počůrej papírek a máš klid, uvidíš, že nic... mě moc neuklidnily. Kamarádčino - to už je přesně ono, jednou to po vysazení antikoncepce dostaneš, pak půl roku ne... to mě uklidnilo mnohem víc (já ty děti - promiň EMMO - pořád ještě moc nechtěla). Nechala jsem se zvyklat a při cestě na zimní stadion jsem zalezla do nákupáku, koupila jsem si test a počůrala ho hned na záchodě tamtéž... není čas ztrácet čas ne?
Jelikož jsem povahou cholerik a musím mít všechno hned (ideální člověk na 9!! měsíců těhotenství...) koukala jsem zálibně na test a nic na něm neviděla... UFF! Položila jsem ho vedle, navlíkla kalhoty, ulevilo se mi neskutečně. O to větší rána 'mokrým hadrem přes xicht' pro mě byla, když jsem si test brala znova, že ho vyhodím. Cosi růžového se krčilo v druhém rámečku... Ono to totiž jaksi netrvá 30 vteřin než se to vybarví ale x minut...
Jelikož mám milovanou sestřičku porodní asistentku a tudíž nejfundovanějšího člověka na tyto situace, poslala jsem jí fotku s otázkou CO TO JAKO JE? CO MI K TOMU ŘEKNEŠ? No co mi jako mohla říct, napsala mi, že mi gratuluje a ať si udělám druhý den ráno ještě jeden test.. JÁ TĚCH TESTŮ BĚHEM DALŠÍCH DVOU TÝDNŮ UDĚLALA JEŠTĚ 10 a kupodivu - všechny pozitivní :D stala jsem se tak hrdým sponzorem společností vyrábějících tyto tyčinky :D Hned jsem volala mamce a do telefonu jí brečela, že jako co to je. Mamka mi s klidem tvrdila, že to není možné, že mám 100% hormonální poruchu po práškách. No, mamka mi to tvrdila do prvního ultrazvuku, kdy jsem jí řekla,že ta její porucha má už 6mm :)
A co manžel? Odchytal zápas, po něm jsem na něj čekala, ubulená, zelenofialová (ne, opravdu to ještě nebyly těhotenské nevolnosti) a když přišel, drtila jsem mu ruku jako o život. Ptal se mě jestli je mi špatně (a ne, nemyslel tím těhotenské nevolnosti :D)... tak jsem mu jen jednoduše a neromanticky sdělila, že jsem 'počůrala ten papírek' jak chtěl. Odvětil mi na to tehdy nezapomenutelně: 'A jsme těhotný viď?' (množné číslo mě v tu chvíli hodně potěšilo - aneb hned jsem věděla, že v tom nejsem sama) Hmmm, jsme. 'OK, super, tak jdeme na večeři, mám strašněj hlad'
To bylo celý... chápete to? Člověk mu řekne, že se mu změní celej život od základů a bude vzhůru nohama a on hm, jako oka, jdeme se najíst? A proto ho miluju, nic není problém ( to vidím u Emmky záchvatů pláče při kolikách, ale o tom až potom..). Šli jsme na jídlo a jeho samozřejmost s jakou přijal fakt, že budeme tři mu dodnes v určitých chvílích závidím, já bojovala a bojuju dodnes. Já přeci děti nikdy nechtěla (Emmo promiň). Já přeci.... jenže já bych ji už teď nikdy za nic nevyměnila, je božská, malá, uprděná a ukrkaná, ale je NAŠE, MOJE A JEHO, NAŠE, KOPIE NÁS DVOU, TO NEJLEPŠÍ NA SVĚTĚ CO MŮŽE BÝT. A ten život, ten se změnil ještě víc než jsem si kdy myslela.
Jelikož nás čeká zítra velký stěhovací den, jdu se umýt a těch 9 nádherných měsíců plných mateřských pocitů si nechám na jindy :D
Pokračování bude ;)

Předmluva aneb... proč vlastně blog?

25. srpna 2017 v 10:26 | Máma malé Emmy <3
Blog... v dnešním světě hodně skloňované slovo, někdo je dokonce blogger na plný úvazek...tak na to se nechystám :D
Už jsem jeden blog měla, byl o jídle, o mé vášni. Ale 'umřel' když jsem otěhotněla, stejně jako moje vášeň k jídlu - 8 měsíců jsem zvracela a jídlo i jenom na fotce ve mně vzdbuzovalo značný odpor. Po porodu jsem plná emocí a myšlenek začala psát sáhodlouhé statusy na facebook - aneb sociální sítě snesou vše (stejně to nikdo nečte!) a hodně lidí se ozvalo, že je tím vyloženě bavím... Proč prý si nezaložím blog????
A proč ne... za pár hodin se stěhuju přes 800 km od svého domova a budu nejdál ve svém životě od své rodiny, svých kamarádek, svých známých, studentů, klientek.... Brrr, až mě mrazí. Oka, budu si psát deníček, aby všichni věděli, jak se v tu chvíli cítím a nemusela jsem to psát přes různé druhy komunikačních appek x desítkám lidí (no kecám, stejně to psát budu :D)
Nepočítám ani s desítkou přečtení (nejčastější čtenářky stejnak budou 'moje mamky' :)), ale beru to jako odkaz naší malé (nyní spící.. ještě na pár chvil...) EMMĚ. Človíčkovi, která změnila můj život od základů, přesně tak, jak jsem nikdy nechtěla :D jasně .. nikdy neříkej nikdy... Jednou si může sednout a celou naší story si z mého pohledu přečíst (jasně, její pohled bude jiný, ale naštěstí si spoustu věcí nebude pamatovat ;))
Kdo ví.. možná se najde někdo, kdo se cítí podobně a najde tady i svoje pocity.. přijde na to, že v tom není sám (jasně spíš sama) a udělá mu to radost.
Takže vítejte do našeho dobrodružství :) začínáme.