Správnou dovolenou je potřeba dokonale naplánovat nebo ne?

Neděle v 11:30 | Máma malé Emmy <3 |  Mateřství
Vždycky jsem měla ráda věci předem dokonale naplánované... ráno přesně načasovaný budík tak, abych se stihla v klidu osprchovat, najíst, udělat si jídlo do práce a být v práci minimálně půl hodinu před zvoněním. Odpoledne taktéž, na minuty vypočítaný po obědový spánek a poklidný odchod do fitka ...
STŘIH... pohled do současnosti - NIC Z TOHO NEFUNGUJE....
To Emma mě dokonale vyléčila z mého striktně naplánovaného harmonogramu. Strašně obdivuju všechny maminky, které ví, že Pepíček chodí spát v 10 a 15 hodin a spí přesně 57,5 minuty a pak se nají.... ha. Já vím naprosto přesně, že Emma usne někdy mezi 9. a 17.hodinou 😂bude spát něco mezi 20 a 180 minutama a potom se buď v klidu nají a nebo nebude jíst ani za Boha 😂
Nejlepší je, když si po pár (párem rozumíme číslo DVA) dnech začnu myslet, že teď už se uklidnila a tak nám naplánuju naprosto do detailů celý den.
Takže: ráno vstaneme v sedm, uděláme si v klidu snídani, vyrazíme na plavání autobusem, zpátky půjdeme z plavání pěšky, Emmka usne po plavání a já si v klidu sednu do kavárny, otevřu si knihu a budu odpočívat...
REALITA: spíme do půl osmé (na to si nestěžuju, ani nááááhodou!!!), hekticky pobíháme všichni tři po bytě a hledáme plavky, ručníky, něco k rychlé snídani.. "Vládí, mám tam spoďáry? ... No asi jo, kdyžtak půjdeš na ostro... " Vládík nás veze na poslední chvíli do bazénu a pět minut po začátku lekce vplouváme já i Emma do bazénu a tváříme se neuříceně. Po plavání proběhne s křikem svačina, poté Emma celou cestu do města vypráví, v kavárně vypiju horké kafe, neb nejen, že se jí nechce spát, ale rozhodně se jí nechce koukat na ten statický obrázek lidí, co v poklidu pijí kávu..
Vybíhám z kavárny s popáleným hrdlem, dobrá, kniha nepřipadá v úvahu. "Sakra jak to ty mámy s těma fotkama natažených nohou a knihou na instagramu dělají, kde se berou takové děti???"
Přehodnocuji plány, oukej, nespíš, jdeme nakoupit, budeš se mnou vařit, najíš se a půjdeš spát až pak. Někdy ta fáze jednoho spánku denně přeci musela přijít. Přicházíme tedy před odchod, pípne mi smska: "Lásko oběd na 12:30, jooo?!" Jasan, dítě stejně nespí, není problém... Emma celý nákup prořve... Proboha proč, kontroluju plínu, vytahuji láhev s vodou, dávám jí kus rohlíku, který vztekle zahazuje A ZAČÍNÁ SI MNOUT OČI!!! Super... jedeme domu, za padesát metrů od obchodu k našemu vchodu stíhá usnout... potichu ji pokládám do postýlky. Na druhou stranu, uvařím a půjdu si lehnout s ní, je unavená, ty dvě hodinky teď určitě dá!
Oběd dokončen, nachystám ho v rekordním čase, odešlu manželovi pokyny, že si ho jen naloží a jdu s k Emmě lehnout, odhadem mám minimálně hodinu k dobru... lehám si, zavírám oči A DO HLAVY DOSTANU DUDLÍKEM! "mama mama mama ha ha" ozve se nade mnou a do hlavy mě zasáhne plyšový pes.. super.. MÁ V TÝHLE RODINĚ VŮBEC CENU NĚCO PLÁNOVAT?
 

Dopis pro mou dceru k prvním narozeninám

5. července 2018 v 14:16 | Máma malé Emmy <3 |  Mateřství
Moje milovaná Emmo!
Když tu tak sedím u počítače a Ty spíš, vzpomínám na tu noc, kdy to přesně před rokem začalo a Ty ses o 12,5 hodiny později koukla na tento svět. Jenže to byl právě jen začátek.
Teď máme za sebou 365 dní, rok, jednu desetinu dekády, je jedno jak tomu budeme říkat. Zkrátka sfoukneš první svíčku a já mám pocit, že jsem teprve včera přišla domů s tím 49cm malým a 3630g těžkým uzlíčkem. Že jsi teprve včera koukala vyjeveně na tu paní, která se Tě snaží pochopit a vůbec jí to nejde.
Je to ale rok a tak je na čase si to shrnout....
Začátek se nám, myslím, moc nevyvedl. Tvoje bříško trápilo nás obě a velice často jsme plakaly společně a usínaly vyčerpáním zamotané do sebe a tím našly energii k dalšímu boji. Tvoje bříško nás občas potrápí ještě dnes, ale už většinou víme, jak na něj Mrkající
Když se bolebřich začal vytrácet (probrečela jsi 4 měsíce), začalo to pravé mateřské potěšení. Svým úsměvem (kterým do dnes nešetříš) bys rozehřála i obří ledovec a ani jedno (zejména mužské) srdce nezůstává nezasažené. JOJO, na chlapy to umíš velice dobře už teď.
Pohybově jsi velice nadaná, nechci vypisovat všechny mezníky (máš je ve své knížce). Mezi Tvé nejdokonalejší kousky ale patří zejména pád střemhlav, lezení po poličkách, výstup po klouzačce (a poté pád střemhlav), roznožky na konci gauče a postele, provazy na plovoučce a rozsáhlá taneční vystoupení.
Kromě pohybového nadání máš také jisté herecké vlohy, velice ráda se na sebe při pláči koukáš do zrcadla či lesklých ploch a břečíš hystericky, kdykoliv chceš dosáhnout svého. Těžko říct, kdo vede na body, většinou vyhráváš Ty, protože já i táta odpadáme kolem 21. hodiny večerní TKO.
Už umíš pojmenovat všechny členy rodiny, zvládáš přes celý park či náměstí rozpoznat pejska (ve Tvém jazyce je to "dejdek").. čiči je pro Tebe i lvice v ZOO (ta by se asi od Tebe nenechala chytit pod krkem tak, jako Tvoje čiči). Káka (kočka Kateřina, jak jí ale asi už nikdo nebudem nikdy říkat) je Tvojí parťačkou pro blbiny i mazlení. Kohokoliv z nás ostatních by už pokousala, Ty máš ale i v jejím životě evidentně výsadní postavení.
Zubů máš celkem osm a máme podezření, že se klubou další.. ale kdo se v tom má vyznat. Jsi protivná i bez zubů, v noci lovíme dudlíky zuby nezuby a mazel se z Tebe stává čím dál větší (a taky ne, díky zubům). Asi rostou, rostou, ale naše krize na ně svádět nebudeme.
Pravidelně navštěvuješ svoje kurzíky pět dní v týdnu. Už sedm měsíců plaveš několikrát týdně. Díky tomu máš Ty (a i já) velké množství kamarádů, se kterýma se cítíme doma i tak daleko od našich rodných měst. Se všema se uvidíš kolem Tvého prvního dortu, snad se Vám povede sfouknout dohromady tu jednu svíčku (a my se pak pustíme do dortíku).
Tvoje přítomnost v mém životě mi neskutečně věcí vzala. Od osobní svobody (která se, ano, pomalu vrací), přes několik zaměstnání a kupu lidí, které jsem tak ztratila. Vzala jsi mi jistou dávku nadhledu a trpělivosti, což dříve nebýval problém. Nebudu Ti tady ani vyprávět, jak šílený mám za poslední rok spánkový deficit. A v nenávratnu zmizela také moje sportovní postava, těch 10 kilo tuku, co mám teď nahoře je pozůstatek našeho úvodního stresového období.. nechtít tak moc spát, přišla bych na další věci, které již rok postrádám...
Ale... oproti všem těm nepodstatným věcem stojíš TY. Život mi dal místo toho všeho Tebe a věř, že to je to nejkrásnější, co se mi mohlo podařit. Jsi zhmotněním naší lásky, naší každodenní péče a jsi také mým nejpravdivějším zrcadlem. Jsi něžná a zároveň drsná. Umíš mě vytočit, ale vzápětí sama uklidnit. Umíš se radovat jako nikdo jiný, ale také řvát celé dny jen proto, že chceš.
Nevyměnila bych Tě za nic na světě a přeji ti k Tvým prvním narozeninám, můj milovaný Emmušík, zdraví! Protože to je to, co je nejdůležitější, vše ostatní si už vytvoříme sami! Spolu!
Miluji Tě, Emmo a děkuji za to, že jsi!
Tvoje Máma

Štěstí má milá Emmo ...

25. května 2018 v 8:56 | Máma malé Emmy <3
Když jsem si zakládala tenhle blog, myslela jsem si , že budu skoro každý den (nejpozději ob den) psát vtipné a veselé články o našem společném životě. Realita vypadá tak, že si každý den ráno začnu vyjmenovávat věci, které nutně musím udělat a než je jenom dořeknu, je večer, Emma jde spát a já padnu pár minut po ní. Naše dny jsou krátké, ale plné lásky, štěstí, společných zážitků... stále platí, že jsem nikoho nikdy tak nemilovala, ale nikdo mě ještě nikdy tak nena***l. Mlčící
Tenhle článek nebude ani tak vtipný, ani tak sarkastický, ale spíš přemýšlivý a možná dost nudný. Chtěla bych své dceři, pro kterou to tak trošku vlastně píšu, nechat malinkou aktuální poznámku o štěstí. Proto pokud chcete, klidně přestaňtě číst.

Často kolem slebe teď slýchám, jak jsou lidé nešťastní.... jak je štve jejich postava, nedostatek peněz, nudná práce, malé bydlení, nedostatek pochopení, lásky, citu.. současný svět je vzkutku strašně zvláštní a pro mě osobně v hodně věcech strašně těžký. Kdysi jsem váhala, milá Emmo, zda Tě vuběc mít, jelikož tenhle svět nebude lepší. Co ale může být lepší, to jsme my. To naše štěstí se totiž ze všeho nejvíc nachází uvnitř nás samotných. Musíme si ho vytvářet sami, sami v sobě, pomocí naprostých maličkostí, které jsou každý den kolem nás (a opravdu BMW X5 mezi takové maličkosti nepatří Smějící se). Dojít do takového stavu je strašně jednoduché, pokud Vám zrovna nic nechybí, pokud Vás zajímá jenom to, co prožíváte a naplňuje Vás to, co žijete. Jenže proč se tímhle směrem nezaobíráme, pokud se nám nedaří. Proč v takovou chvíli poukazujeme na druhé a řešíme jejich žití a poukazujeme na drobné nedostatky kolem? Proč se snažíme v tu chvíli kazit štěstí ostatních.. asi aby se cítili taky tak? Nedělejme to, prosím...

Nejsem žádný sluníčkář, není všechno úžasné a bez mraků.. jen věřím, že když se každý zaměříme na to odfouknutí svých mraků, budou na to samé i ti okolo mít více sil.

A tak Tě moje milá Emmo prosím, nepomlouvej, nekecej do života ostaním, nevšímej si co kdo kdy kde a s kým, když to není tvůj život, buď zdvořilá a plná energie. Najdi sama sebe a pečuj o sebe alespoň tak, jako o tebe pečujeme teď my, protože to pravé štěstí, to je uvnitř tebe milá Emmo... má milá, nejmilejší a milovaná Emmo..

P.S.: děkuji, že jsi dne 24.5. (na svátek mé milované maminky) použila poprvé slovo "mamama", není sladšího zvuku na tomto světě .. (pominu-li, že jsem poslední člen této domácnosti, kterého umíš pojmenovat Úžasný)
 


Debilní kecy.. aneb kdo vyhraje soutěž? :D

23. března 2018 v 21:29 | Máma malé Emmy <3 |  Mateřství
Zdravím všechny čtenáře i nečtenáře. V poslední době je pro mě čas strašně zvláštní veličinou... a vzácnou. Emma mi ho moc nenechává a tak blog chátrá a na noťas se práší. Emmule už se totiž plazí, leze, staví se a snaží se chodit kolem nábytku. Moje domácnost doposud velmi stagnovala, od teď už zarostla trním a přestala existovat.. Pokud jsme doma, nedělám nic jiného než záchranu před rozbitou hlavou, či vyraženýma zubama. ANO! Zubama! Už má dva (na protivnosti se nic nezměnilo, stále stejné Smějící se)...
O čem mám ale v těchto chvílích (strávených na zemi s nataženýma rukama, trénujíc si svůj postřeh) možnost přemýšlet je mateřství.
O mateřství jsem toho tady napsala z mého pohledu už dost a dost. Bohužel, se nesplnilo to, co mi všichni předpovídali. Dodnes mě nezaplavila dávka hormonů, která by mě přesvědčila o tom, že jsem pro Emmu jediná správná osoba a ostatní ne. Stále si nemyslím, že kojení je jediná a neomylná cesta (Emma už dlabe, co jí přijde pod ruku či do pusy ) .. No a pořád nejsem zastáncem toho, že by na mně mělo mé (ač velmi milované) dítě být přilepené od rána do rána.
Kam tím mířím? O tom, že se někdy mezi ostatníma maminkama cítím celkem diskriminovaná, až kontroverzní a odstrkovaná. I když o tom už osud krkavčí matky je...
S čím se setkávám v poslední době jsou dvě věci:

1) mateřství je soutěž o to kdo víc, kdo dřív, kdo dál a nejlíp....
Emma má v 8 měsících 7,5 kg a 69 cm... aneb dbá na svou postavu a nebude se zbytečně přežírat (viděla mě v zrcadle a nechce následovat maminku!) Kolikrát jsem si vyslechla, jak tu holku trápím hlady, jak by měla jíst víc a jak bych měla víc kojit... a jak... proč? Však je problém, že Pepíček od vedle má už v 6 měsících 10 kilo a 79 cm? Někdy si s tím hlavu lámu, ale když pak do Emmy konečně nacpu těch 150ml kaše, co by měla jíst a ONA JE NA MĚ VE VTEŘINĚ VYBLEJE (pardon za ten výraz, ale jinak to nejde říct ..) V tom mi došlo, že tudy cesta nevede.
Dále je neustále pod drobnohledem, kdo z miminek má už plnou pusu zubů. Kdo ideálně v 5 měsicích sám chodí nebo kdo je ještě v 5 letech stále kojen..

2) debilní kecy na matky na mateřské
  • Ty už kojíš jenom dvakrát denně? No to bude alergik a pořád nemocná...
  • To je pohoda na mateřský, viď? Užívej si to! (stále se na tuto větu dotazuji, co že si to mám užívat? řev|? hysterii mé dcery, že teď si nebude hrát, ale musí se oblékat? hovnajsy v plíně, který by šly používat jako chemický zbraně? CO JAKO??? )
  • Ta Emma vůbec nejí, náš Pepíček už zbaští půl kila brambor a celý sele!
  • A proč ji nemáš na noc v posteli? Vždyť jí v té postýlce musí být hrozně smutno!
  • Takhle přetěžovat dítě, pořád s ním někam courat, dítě by mělo mít klid a být hodně doma.
  • Plavat a na kroužky? No to budete pořád nemocný.
  • Dva zuby? Náš Pepíček už je ale má všechny.
  • V tomhle věku a stojí? No to je brzo.
  • V tomhle věku a stojí? No to je nějak pozadu, ne?
  • Ty jí nevaříš, ale kupuješ skleničky? No to jsi teda máma...
  • Dej jí prso, ať se uklidní...

Tak a teď jsem totálně pobouřila všechny maminky, který mě do týhle chvíle měly alespoň trochu rády! Nene, holky, tohle není článek, který odsuzuje, tohle je článek, který má pobavit (samozřejmě, že jsem některý věci zveličila - ale některý ne...)
Tohle je spíš článek, kdy se potřebuju vypsat z toho, že nechci být součástí soutěže o to, kdo má nejlepší, nejhodnější (ježiš tenhle titul nikdy nebude Emma mít ZamračenýSmějící se) největší, nejtěžší, nej nej nej dítě.. Každé dítě na světě je to NEJ, protože je naše. Protože jsme je tak dlouho nosily v bříšku, protože jsme si je porodily, protože se v nich často vidíme a prostě jsme to zmenšený my a naši partneři. Ať už z Emmy bude docent doktor a nebo komíník, ať už bude tlustá nebo tenká, budu ji milovat celým srdcem a to navždy. Takže prosím, neporovnávejme, neodsuzujme, blbě nekecejme, milujme je a buďme ZDRAVÍ A ŠŤASTNÍ!!!
Dobrou!

P.S.: Lívie, děkuji ti za to, že jste s Marečkem součástí našeho každodenního života a také za to, že jsem konečně našla někoho, kdo to má nastavené podobně jako já!
P.S.: Baru, děkuji, že jste s Adámkem našemi průvodci a rádci!

Dlouhé ticho .. potom řev...rostou zuby?

19. ledna 2018 v 18:17 | Máma malé Emmy <3 |  Mateřství
Zdravíme všechny ... nějak není přes tu malou dračici šance a čas cokoliv napsat. Pěkně to tu zanedbávám. Tak alespoň velice v krátkosti, jak se máme..
Co dělá šílená košická matka a její hyperaktivní ratolest, že nemají čas?
Je to jednoduché.. jelikož jsem matka magor (a sama hyperaktivní), chodíme 4x týdně do bazénu, jednou týdně absolvujeme individuální lekci Play Wisely, jednou týdně skupinovou lekci Smart Baby a chystáme se na lekce Kostičky Usmívající sekdy to stíháme? No, stíháme. Dokonce chodíme i ven, zvládáme si hrát a mazlíme se, co nám ruce stačí. Jen se prostě neumíme nudit. Samozřejmě má předsevzetí šla stranou a mít pro sebe každý den 30 minut je naprosté maximum, které dokážu.
Čemu se chci v tomto článku věnovat, jsou zuby. Jejich růst, čekání na ně, boj s nima... U nás rostou totiž zuby již cca tři měsíce . Ano tři měsíce.. Tři měsíce se Emma v noci budí, tři měsíce je Emma během dne protivná, stejnou dobu strká vše do pusy a drtí si s tím dásně a celou tu dobu šíleně slintá. A kolik Emmě vyrostlo za tři měsíce zubů?? 0!! Ano 0!! Smějící se
Vše, co jsem doposud popsala, je totiž součást Emminy individuality a zubů se to netýká. Doma má přezdívku Bezzubka a přiznávám, že se smiřuju s tím, že jí budu mixovat ještě i svačiny na střední školu. Mrkající
Vzhledem k tomu, že koliky a prdíky nás zaměstnaly na více než čtyři měsíce, doufám, že zuby objevím až cinknu tou umělohotnou lžičkou při obědě S vyplazeným jazykem
Emmina individualita je vzkutku jedinečná... je to dva a někdy i více osob v jedné. Ráno se probudí, je usměvavá od ucha k uchu, přesně do momentu, než jí dám k obličeji prso se snídaní... ups. Evidentně není příznivkyně ženských křivek. To takové hovězí k obědu, to je jiná. Kus krávy a neteče z prsa, yes, to je proEmmu výhra. Po mase se opět směje a jakmile odpoledne přijde na řadu zas to ohavný prso, vytahuju po pěti minutách řevu raději přesnídávku. Prso funguje akorát jako zásobárna jídla na večer a noc..
Boje jsou u nás každodenní, Emma má svojí hlavu (no koho jinýho by ta hlava taky byla, že...) a pokud po ní cokoliv chcete - NE! ona to teď dělat nebude, když to chci já.. Všechno až ona sama bude chtít. Kdykoliv jí podám hračku, někam ji popostrčím - řev - ona sama! Řve tak 10x do hodiny .. ale už jenom na chvilku. A to jí ještě nerostou zuby Usmívající se

Být či nebýt alternativní?

13. října 2017 v 20:15 | Máma malé Emmy <3 |  Mateřství
Zdravím všechny čtenářky / čtenáře. Dlouho byl klid a nic se tu neobjevilo - prdy nás ničí a času je málo. Plačící
Dnešní článek mám v hlavě už delší dobu, možná ještě od otěhotnění... nemám ve zvyku na věci moc ragovat, nekomentuji politiku (neb můj názor na politiky je velice vyhraněný - Je na prachy- zvracející smajlík tady není...), moc se nevěnuji sportu (manžel je hokejista, chci mít od sportu spíš klid Smějící se), facebook mám spíše jako propagaci mého cvičení a sebe sama....
Nicméně už v těhotenství jsem narazila na různé stránky a skupiny různě zaměřených "snažilek", "těhulek"..a občas mi i přes hormony zůstal mozek stát a zůstává dodnes.
Otázkou je, zda být či nebýt "alternativní"??? Co je to vlastně to kouzelné slovo alternativní... Alternativní maminky se prý koupou v řece, neholí se a rodí za svitu měsíčku na louce... i to se pod jedním článkem objevilo v komentu.
Nechci odsuzovat žádnou ze skupin, nechci se do žádné ze skupin zařazovat, podle některých maminek jsem krkavčí matka, která trápí své dítě hlady, takže skupina KRKAVČÍ MATKA mi naprosto vyhovuje. Co mi, ale v poslední době nějak chybí, je používání logiky a mozkových buněk...Všichni vás hned odsoudí, ale ani neví, proč co děláte a co vás k tomu vede.
V těhotenství jsem chtěla natočit video BLBÝ KECY na těhotné. Neustále jsem poslouchala, jak nemám cvičit, jak mám jít na rizikové těhotenství, jak mám odpočívat, válet se, jíst za dva, nechodit do práce, nejezdit autem, asi aninevylézat z postele, protože všechno je moc nebezpečný. Nejvíc jsem "tekla" z hlášek o průběhu mého porodu - to bude dlouhý a náročný porod kvůli svalům, dále to bude uřvané a hyperaktivní dítě kvůli endorfinům... Cvičila jsem naposledy ještě týden a půl před porodem a nikdy toho nebudu litovat. Porod byl v mých očích fyzicky velmi náročný, stejně jako následný kolotoč kolem miminka, nedokážu si představit, že mám 30 kilo nadváhu, žádné svaly po 9 měsíčním válení a fyzičku na dovolené (POZOR! NEODSUZUJU TÍM MAMINKY, KTERÝM SE TOTO STALO - mně šlo se hýbat, mé zdraví to dovolovalo a doktoři nebyli proti, není to univerzální recept pro všechny maminky!!!)
Samostatným tématem jsou porody...nebudeme si nic nalhávat, porod není nijak příjemnou záležitostí, kterou by šlo přežít s otevřenou myslí a úsmšvem na rtech (pokud to někdo tak měl, gratuluju a upřímně závidím!). Moje ségra je porodní asistentka, takže její práci sleduji již několik (možná desítek) let. Osobně ji obdivuji, s jakým nadšením, láskou a s jak velkým úsměvem dokáže pracovat téměř 24 hodin denně. Denní, noční, ranní.... bez dne volna... usměvavá a hodná na maminky křičící, nadávající a rodící. A pak přijde někdo, kdo má pečlivě vypracovaný porodní plán, nechce žádné medikamenty, zásahy, chce přítmí, vonné olejíčky, relaxační muziku a tlačit pomalu vzhůru nohama... když jde do tuhého, je ta dotyčná schopná se zhádat, aby nedošlo k tomu či tamtomu a dodržet svůj porodní plán. Dojde k ohrožení jejího zdraví i zdraví miminka a porodní asistentka ač za vše zodpovědná, musí mít stále na tváři ten chápající úsměv...
Proč se pleteme do práce odborníkům, kteří ví, co dělají? Budeme v budoucnu chodit do restaurace a radit kuchaři, jak to má uvařit? Budeme si chtít dokonce vrtat zuby doma? Chápu, že dnešní postoj lidem k doktorům je velice kontroverzní, sama s tím mám problém. Ale nejsou momenty, kdy nám nic jinýho nezbývá a komplikace průběhu ohrožují nejen nás?
Včera jsem četla krásný článek o císařských řezech - počet plánovaných císařských řezů rapidně stoupá. Přestože riziko úmrtí matky je 8x vyšší než při přirozeném porodu.... Základem je prý neinformovanost maminek. Někdy mám dojem, že je to až přeinformovanost. Všechny maminky už jako těhotné sledují různé internetové diskuze, kde si radí maminky navzájem - podle mého si neradí, ale buď se straší nebo se utěšují. Maminky na předporodních kurzech se specialistkami ubývají, proč někam chodit, když si všechno můžu přešíst v klidu doma. Aha, porod bolí, aha, nastřihnou mě, protože Blaženu taky nastřihli, aha bude to trvat 50 hodin, jelikož Mařeně to taky tak trvalo... a už to jede, není divu, že po tom všem chce maminka raději plánovaný císařský řez, hezky na čas, vytáhnout vyžehlené miminko a mít neporušený "spodek". I já jsem tak v určitých momentech myslela, ale nakonec mi došlo, že pokud by to tak příroda chtěla, budeme mít na břiše kapsičku a z té miminko vyleze samo.
Já jsem třeba měla jasný porodní plán - RYCHLE A SE VŠEMA DROGAMA - taky ho doktoři nedodrželi Mlčícížádný oblbováky jsem nedostala, ani mg...prý to nebylo potřeba. Pan doktor evidentně nikdy nerodil Smějící se
Po porodu začalo druhý kolo - KOJ! Hlavně koj, ideálně tak dlouho než půjde do školy!ZamračenýTo samozřejmě přeháním, ale místy to na mě tak působilo. Koj, nekoj, nos v šátku, nesmí být v šátku, přejdi na bezplenkovou metodu, cvič s ní, masíruj jí.... Hodně z toho dělám, máme s malou celkem slušný program a chceme se zapojit i do plavání. Nicméně přemýšlím, jak je naše generace strašně ohroženáMrkajícínikdo s náma necvičil, z umělky to byl jen Sunar a Feminar, pokud kojení nešlo, šup a bylo vystaráno (za mamkou žádná laktační poradkyně nechodila ji přesvědčovat co má a nemá dělat..) naši nás nosili jak jim ruce narostli. No podle dnešních internetových zdrojů by moje generace měla být generací nemocných pajdajících "kryplíků", kteří ještě stále neumí ze sedu do stoje a jso zkrátka divní...
Nejvíc pohoršení způsobuji v očích některých maminek asi tím, že Emma spí od narození ve vlastní postýlce a prso dostává z jediného důvodu - když je čas jídla. Jelikož má velké problémy s bříškem a je schopná tři hodiny po kojení ještě zvracet - nebudu jí cpát prso každou půl hodinu,když zakňučí. Ale má pravidelní stravovací režim, který ji, pokud nepřijdou prdíky, naprosto vyhovuje. Je spokojená a usměvavá. Nemá sice ještě stále 6,5 kila, přibírá pomalinku, ale má krásné dlouhé nohy (nevím, po kom Nevinný).. Kojení je fajn, ale zacpávat brečícímu dítěti pusinu prsem kdykoliv zakňučí je pro mě prostš zvláštní. Raději ji pomuchlám a uklidním jinak.
Od Emmy jsem odešla na delší dobu v 5. týdnu - cvičit a s kočárkem jsem od prvopočátku nechávala jezdit každého, kdo měl zájem (a velice často jsem chodila v té době spát). Pokud jde maminka od prvních chvil pracovat, nikterak ji neodsuzuji, možná naopak jí závidím, neb moje práce mi návrat úplně nedovoluje (fitko ano, ale velmi pozvolný...) Nezastávám názor, že dítě patří jen do rukou matky a to pokud možno na 24 hodin denně, aby mamka byla strhaná, unavená a nešťastná. Sama jsem si vyzkoušela, jak můj neklid prodlužoval Emmy záchvaty pláče na celé dlouhé hodiny. V momentě, kdy jsem se uklidnila já, uklidnila se o 100% i ona.
Ne, tenhle článek nemá být odsuzující, pohoršující, i když vím, že mě spousty maminek hodí do kategorie krkavčí matka - jsem v ní celkem ráda. Není to článek o tom, že já to dělám nejlíp a někdo nejhůř. NE, tohle je článek o tom, že šťastná mamka rovná se šťastné dítě a to jakoukoliv cestou, kterou si k tomu zvolí. Jen, prosím, používejme zdravý selský rozum a neodsuzujme hned každého za to že něco cítí a dělá jinak, pokud to nemá reálné fatální následky...Záměrně říkám REÁLNÉ, jelikož spousty věcí nemá reálný základ.
Vzkaz pro mou dceru, jestli se dostala až sem: Emmí, jestli máš psychické následky, z toho, že jsem tě opustila na pár chvil a nechala tě s tatínkem... jestli kulháš, máš křivá záda a jednu ruku kratší, za to jak jsem s tebou manipulovala.... jestli jsi hyperaktivní (to beztak jsi, nemáš po kom nebýt!) z toho, že od malinka sleduješ s tatínkem hokej a s maminkou Simpsonovi.... jestli jsi alkoholička kvůli mým 5mg oxytocinu na konci porodu (poslední výzkumy! Úžasný) za vše se ti hluboce omlouvám! Miluji Tě celým svým srdcem a ke tvé výchově budu celý tvůj život použivat rozum a cit, nikoliv internet a odborné rady: Tvá krkavčí šílená matka! <3

Kouzelné slovo "mateřská dovolená"

10. září 2017 v 17:18 | Máma malé Emmy <3 |  Mateřství
Už jsem v jednom článku psala, že slovní spojení mateřská dovolená vymyslel 100% buď muž, který neměl absolutně potuchy, nebo bezdětná žena... Pojem dovolená pro mě do července roku 2017 znamenal pláž a slunce (na prvním místě), hromadu volného času, hromadu cvičení, dokončení restů všech možných druhů, kávičky a grilovačky s přáteli a výlety s mým manželem... Čili jakousi nezávislost, volnost a pohodu.
Nástup na mateřskou dovolenou jsem oddalovala jak to šlo a nechtěla jsem na ni nastoupit dřív, než budu mít ve škole vše hotové - uzavřené známky, odzkoušené maturanty... atd.
V té době jsem se strašně těšila na Emmku, už už už jsem chtěla rodit, aby Emmka byla se mnou a já zas přestala být tím prdícím, krkajícím a naprosto neschopně se valícím vorvaněm. Všichni mi tvrdili, ať si užívám krásné chvíle, kdy jsem ještě sama a já na ně pohrdavě koukala, s již jasným plánem, co všechno budeme podnikat s Emmou hned po narození... No bláhově jsem netušila, co všechno to kouzelné slovo mateřství obnáší...
V předporodním kurzu mi všechno přišlo naprosto logické, lehce přitažené za vlasy a pořád jsem spoléhala na mateřské pudy, které mi přece příroda po porodu zařídí a nebo nezařídí????
V porodnici mě ale rozhodila už první věta sestřičky: "Ták maminko, nakojte si..." COŽE, jak se to jako drží ten malej uzlíček, jak mám dát to obří prso do tak malý pusinky, co když mi upadne, co když.... AU! Proč to malý tak hryže, když nemá zuby Křičící Hlavou mi zněla slova mé ségry z kurzu, jak se kojí, ale v praxi jsem opravdu neodhadla, jestli má malá v puse celej dvorec nebo nemá... a neměla... Takže moje prsa byla po dvou dnech v porodnici jako po srážce s kaktusem a tabascem... Když jsem ukazovala při poslední kontrole prsa panu doktorovi..."Jooo, to jsou ty citlivý bradavky, dobrý na sex, ale na hovno na kojení"... přiznávám, že mi moc nepomohl. Když Emmka poprvé brečela, strkala jsem jí (ač nerada, protože to strašně bolelo) pořád prso do pusy A nic... pořád brečela... Sestřička se na mě podívala: "A přebaleno máte???" no jo, však oni se "tomu" musí ještě měnit plenky Překvapenýa tak to šlo pořád dokola.. na něco jsem přišla a objevil se další oříšek. Například jsem zjistila pravidlo, že čím víc jsem chtěla aby dítě spalo, tím víc se dítěti spát něchtělo a naopak, když si já chci hrát, Emma ze zásady spí.
Od začátku neustále přicházím na to, že povinná výbava k autu je mnohem jednodušší věcí než základní výbava k miminku.. K čemu je odsávačka mléka (kterou mi asi 5 kamarádek rozmlouvalo..), to jsem zjistila hned týden po porodu - ale bohužel až poté, co jsem měla antibiotika na zánět prsu... No dodnes jsem chodící mlékárna, mlíčka máme plný mrazákÚžasný Všechny ty nosítka, šátky, kapičky, čepičky (ty naše slečna ze srdce nenávidí), mastičky a olejíčky mi o teď přijdou jako španělská vesnice. Když čtu debaty na internetu, často si říkám, že jsem krkavčí matka. Vystačíme si s obyčejným vybavením (no dobře, až na houpací a hrací lehátko, to jsme milé Emmě nemohli odepřít Usmívající se), jednou značkou kosmetiky, obyčejnou rybilkou atd...
Ne, neříkám, že jsem výjimka a všechno dělám jinak, to je spíš jen reakce na různé alternativní přístupy.
Ano, kojím, ale do pěti let to určitě dělat nebudu a přiznávám sama, že kvůli Emmky neustálým problémům s bříškem, které nás zahnaly až na pozorování do nemocnice, neustále koketuji s variantou přejít od kojení na umělou výživu. Ať sním, co sním, po všem ji bolí bříško, ať piju čaje nebo nepiju, ať jí dávám kapičky x druhů, hřejivé polštářky, skáčeme na balónu v šátku, neskáčeme, masírujeme, nemasírujeme.. nedokážu vypozorovat, proč jsou některé dny bez problému a některý dny jsou prořvané od rána až do večera... nicméně jsem tvor od přírody velice líný a vyhovuje mi "příprava" mateřského mléka, kdy se jen odvalím z postele na gauč a tasím ňadro hladovému dítěti. Stále tedy vyčkávám, nicméně sama jsem dítě krmené uměle (nechtěla jsem pít ani boha mateřské mléko...) a žiju, netrpím, jsem oka (relativní pojem Smějící se) Nicméně nejsem druh maminky, která má dítko u prsa 24h denně a kdykoliv malá kvíkne, stavím ji k prsu (možná i pro ty strašné problémy s bříškem). Od začátku jsem se snažila nastolit jakýsi režim, a světe div se, zatím se nám to relativně daří. Ono nám to něco poruší, já vím, ale snažím se aby Emmka respektovala mě a já respektuji ji a obě respektujeme tatínka a on nás. Není to jednoduché, ale spokojená matka znamená spokojené dítě a u nás se to potvrdilo 100%. Když měla Emmka záchvat pláče a já s ní, krom toho jsem ještě byla opocená jako v sauně a klepající se tvor, nepovedlo se mi ji utišit někdy až přes dvoje kojení. Když jsem se uklidnila já a začala jsem některé chvilky taky trávit jinak než jen s ní na ruce, začal se náš vztah velice vyjasňovat. Asi už teď je to o čemsi jako respekt a tolerance. Několikrát týdně (samozřejmě jak nám to podmínky dovolí) si zdrhám zacvičit a to již od 5. týdne po porodu (jelikož mi to zdraví umožnilo). Chodíme spolu nakupovat, jezdíme už teď na výlety, trávíme čas spolu, ale nebojím se ji ani nechat na hlídání osobám, kterým bezmezně důvěřuji. Tak a teď jsem pohoršila hodně z vás a jsem za krkavčí matku.. Ale což, když vidím Emmky úsměv a umím ho oplatit, evidentně se nám tenhle systém vyplácí Mrkající
Nebudu se snad ani rozepisovat o tom, co mi mateřství vzalo, na prvním místě je ta již zmiňovaná svoboda, jakože si teď jdu tam a tam ... nejdu - musím přemýšlet v kolik kojím a kdyžtak vzít píďalinku s sebou. Od porodu jsem neshlédla ani jeden film, ani jeden pořad do konce, nebyla jsem si přečíst zprávy na záchodě (10-20 minut...), nevypila jsem jediné kafe v klidu (samozřejmě bez kofeinu!), nesnědla jsem jediné jídlo pomalu a s chutí .... zkrátka všechno se točí kolem otázky, kdy se to dítě zase rozeřve.. A to máme klidné dítě, rozhodí jí jenom ta bolest bříška.

Je na čase se ale zamyslet nad tím, co mi mateřství dalo... a to je asi to nejhlavnější. Mateřství mi dalo krásnou zdravou holčičku! Malou bytost, která je na mně, zatím, plně závislá, bezmezně mi důveřuje , ráno (a nejen ráno) a když je spokojená na mě tasí bezzubej úsměv od ucha k uchu. Malinkatou bytost, která bude odrazem mě a mého manžela, naší lásky, našeho porozumění, naší tolerance a hluboké úcty (opravdu to všechno ve vztahu máme). Mateřství je o tom, že máte konečně něco,co je jen vaše a nikdo vím to už nikdy nevezme!
(...ehm... Emmy budoucí manžel bude muset projít sáhodlouhou bezpečnostní prověrkou!!)

Porod.... můj největší strašák

29. srpna 2017 v 21:54 | Máma malé Emmy <3 |  Jak to všechno začalo aneb těhotenství...
POROD... od malička největší strašák, jeden z důvodů proč jsem nechtěla mít děti a něco na co jsem se zaměřila jako na středobod všeho. Nesnášela jsem, když mi někdo vyprávěl o tom, jaký to je. Jaký to asi může být? Brečím i u vytrhávání obočí. Během tetování omdlívám a injekce? NIKDY!
Jenže v posledních dnech mého těhotenství jsem si strašně přála porodit, byla jsem nesoběstačnej, 18 - 20 hodin spící vorvaň. Pořád jsem se ptala, jak to poznám, že rodím? Co ta voda? Je jíhodně když praskne nebo jako co?
Jasně mi ségra řekla - neboj, to poznáš! Eh,poznala jsem.
Ještě v úterý 4.7. (den po termínu) jsem byla na ozvách a paní doktorka mi řekla, že to nejde říct na 100%, ale že se podle ozev nic neděje a pravděpodobně to vydržím ještě do otevření varské porodnice. Ono to totiž bylo celý strašně 'dobře' naplánovaný. Moje ségra - nejlepší porodní bába na světě - NA DOVOLENÝ. KV porodnice - jediný místo, kde jsem někoho znala a kde jsem důvěřovala - ZAVŘENO! Abychom s manželem oslavili, že se nic neděje, šli jsme se ještě podívat na festivalový ruch - dlooouhá procházka.
No překvapilo mě, jak mi to chození najednou šlo.
V půl jedný ráno mě probudila bolest břicha, no nic, zaspala jsem to, takže to není ono. Aha, za hodinu zas... a to už zaspat nešlo. Naproti posteli jsme měli digitální budík... Tak buď jsem paranoidní a nebo se něco děje. DĚLO! Každých 7 minut se dělo.... Vzbudila jsem manžela - budil se se slovy "rodíme?" RODÍME... teda já! Nicméně jsem ho uklidnila, že nemá cenu ještě nikam jezdit, 7 minut je o ničem... psala jsem kamarádce, že už to začalo, psala si se mnou chudák celou noc, byla ve stejné fázi těhotenství a už jí nešlo spát (pak jsme zjistily proč :)) volala jsem mamce,jak se to pozná...
Od první kontrakce do pěti do rána jsem byla ve sprše, před sebou hodiny a sledovala rozestup kontrakcí. Naše kočka si o mně myslela, že jsem idiot. Z horký vody se nám zamlžila i okna v kuchyni. V pět ráno jsem zavelela,že jedeme - kontrakce po třech minutách mi dávaly slušně zabrat, ale vnímala jsem, že to ještě nebude tak žhavý, nicméně jsme jeli. Nikdy mi Sokolov nepřišel tak strašně daleko!
Nejvíc mi v hlavě uvízla věta, když jsme zvonili na oddělení.. Porodnice prosím.. "já mám asi kontrakce a rodím" :D prej asi...
Jelikož mám nad sebou strážného anděla, už o mně na oddělení věděli (děkuji Haničko!). V kontrakcích po třech minutách jsem měla nehybně ležet 15 minut na ozvách - A TO MÁM JAKO UDĚLAT JAK... Malá si opět udělala svůj názor a ani se nehla... takže dalších 15 minut... když dorazil doktor s "divným" jménem... a velice zvláštním přízvukem - kulila jsem na manžela oči, že jako ne,jedeme domu, to je zbytečný. (poznámka, než dojde k nějaké mílce - pan doktor Dovan Taras byla nakonec naprosto skvělý a dodnes se mu v duchu omlouvám za první myšlenky a také mu děkuji za to, jak se ke mně během porodu choval a jak moc mi pomohl!)
Fajn, otevřená jsem byla jen tak lehce, žádný cenťáky, jako něco se děje, ale.... no to jsem pochopila až časem, že tohle ještě byl takovej předkrmíček. :D Na "hekárně" jsem byla cca tři hodinky, mezi kontrakcema jsem si svěže konverzovala... No a proč moje kamarádka nemohla spát jsme pohcopily obě kolem osmé - praskla jí voda a neměla jedinou kontrakci. Já zas měla kontrakce, ale nepraskla mi voda :D
V pl desáté přišla vizita a hurá, šlo se na to. Když to vezmu zpětně, nebylo to tak zlý, dvě hodiny jsem se válela v horký vaně, kde mi manžel ještě proudem vody masíroval záda. Tsss. Takový lázně to byly :D Ve 12 jsem ale pochopila, že to byl jenom začátek, začalo se mi tak nějak chtít tlačit. Otevřeno, sestupujem. Školeně jsem se porodní asitentky zeptala, jestli se teda jedná o druhou dobu porodní (vím od ségry co to je ne? :D) Ano, když to chcete takhle. Dobře, zeptala jsem se jinak - porodím ještě dneska? :D
Porodní asistentka a manžel si se mnou stejně užili... Několikrát jsem se asistentky ptala, jestli mi může dát nějaký drogy, že to bolí jako kráva.. Prej jsem se měla uvolnit, otevřít se tomu, pak se to prej snáší líp. Jako COŽE? Otevřít, snáš líp, tvl, prašťte mě klidně pálkou po hlavě, hlavně ať to takhle nebolí. Ptala jsem se asistentky, kolikrát jako rodila, že tomu tak rozumí... ODPOVĚDÍ BYLO 3!!! Takže evidentně věděla o co go...
Drogu jsem nedostala ani jednu... Během porodu jsem řvala hlášky typu: Končíme, kašlu na to jdeme domu... Chci pauzu, aspoň na hoďku se vyspat, pak to dokončíme... Malá neleze, já to vím, ona tam chce zůstat.. No jako točit mě někdo, asi se pobaví.
Při jedný z kontrakcí mi praskla plodová voda a já jsem konečně pochopila, že americký filmy v jedný věci nelžou :D nicméně jsem se chytře zeptala, co to jako bylo... No co to asi mohlo být :D prasklý potrubí těžko.
Ke konci jsem měla jedinej problém, byla jsem unavená a i moje děloha měla pocit, že na to pečem. Kontrakce slábly a prodlužovala se doba. Jediná chemie byla teda troška oxytocinu a pak to byl neskutečněj mazec, slyšela jsem jenom tři základní údaje - hlava, ramena a pak řev jako kjávu.
Vždycky jsem si ten moment představovala ... tady u nás teda americký filmy kecaly. Vždycky jsem myslela, že až se malá narodí, bude to pecka a oba s manželem budeme bulet jako želvy... no... já se začala smát na celý kolo, protože to byla úleva neskutečná. Malá byla fialovo.. oteklá.. uřvaná... a ... jako no byla moje (promiň Emmí :D) ale hlavně ta úúúleva.
Hned poté začaly moje otázky - s nástřihem? NE! Takže nebudeme šít?? BUDEME! Cože? Takže drogy sem! Tam mě šít bez umrtvení nebudete, nenene! Kolik stehů - no to mi pan doktor ani nepřiznal (uvnitř nevím, ale zvenku jenom dva, uf). Pan doktor zavelel, že jsem ještě mladá, mám sympatickýho manžela, tak to zapošije tak, že to bude vypadat líp než před porodem :D Ale jo, dneska musím uznat, že nevím, že jsem rodila a když koukám na malou, je mi divný, že jsem spodem procpala něco takovýho :D
Po šití mi dali zase malou, aby se zkusila přisát. No, zkusila, doputovala k prsu a zakousla se tak, že jsem podobnou bolest nezažila snad ani při tom porodu. Jejda.
Pak mi ji odnesli, manžela poslali domů a já mohla rozeslat milion smsek, s tím, že jsem máma.
MÁMA...máma.. jako jo, smsek bylo hodně, ale vlastně přiznávám, že mi to ještě nedošlo, snad asi ani teď a tehdy ani náhodou.
Celej život jsem se zaměřila na ten porod... ale nikdy mě nenapadlo, co bude potom. V porodnici mě pobavilo, když mi malou donesli se slovy "nakojte si".. a jak se to sakra jako asi dělá.. První plínku jsem převlíkala, když byla malá podělaná až na záda - no jako jak mě mohlo napadnout, že může brečet protože je pokaděná :D dupačky a bodýčka přes hlavu - to byla jedna místnost pevnosti Boyard.
O šestinedělí se snad ani rozepisovat nebudu... fuj. Když jsem o něm poslouchala v kurzu, říkala jsem si, že ženský všechno hrozně hrotí. Těhotenství, touhu po něm, přípravy... no... jako... Setlo mě to neskutečně. První dva týdny jsem přemýšlela, jestli je to celý dobře. Jestli to tak má být. Potkal mě "vstřel", z toho zánět, byla jsem na všechno neskutečně nepřipravená. Teda, teorie by mi šla (díky ségro!) ale praxe byla na hovno. Spíš takovej pokus a omyl a že těch omylů bylo. V momentě kdy jsem sledovala manžela jak si s malou jede bomby, tak jsem si říkala, že matka měl být on (dodnes si to někdy myslím, ale prsa mám přeci jen já).
Nidky jsem nevěřila kecům, že na porod člověk rychle zapomene - JE TO PRAVDA. Nemusela bych to jako absolvovat příští týden znova. Ale všechno porběhlo bez problémů, komplikací, já si dokonce hodinu po porodu sedla k večeři (a to moje mamka nemohla dva týdny :D)) Dneska mám pocit, že jsem nerodila, jediný co mi to připomíná je moje slečna a to ohavný povadlý břicho. (který když jsem viděla v zrcadle hned po porodu, napadlo mě, že mi tam muselo rozhodně zůstat ještě druhý mimi :D))
A tak to všechno začalo... MÁMA, TÁTA a EMMA.. Emma má mámu, máma má Emmu a všichni se máme, protože se rádi máme. A když k tomu máme ještě pokaděný plíny a prdy a krkany jako chlap, jsme happy rodina.
DOBROU NOC z Košic <3

9 měsíců krok za krokem.. (aneb co vám nikdo neřekne a nebo velice opatrně)

29. srpna 2017 v 10:30 | Máma malé Emmy <3 |  Jak to všechno začalo aneb těhotenství...
Co stíhá máma?
Jak to teď u nás vypadá? Ráno jsem nakojila, počkala na mega krnutí, pohrála si, počkala na bobky (jáááj, byly až na břicho :D), přebalila, ani nemusela uspávat, Emmka usnula sama, naložila jsem ji do kočáru, nakoupila, z kočáru zpátky do postýlky (není to dítě úžasný???), uklidila nákup, začala vařit, stále vařím, dítě spí, oběd skoro hotovej - táta z nás bude taky hotovej :D (o těch sedmi fotkách jako králíček, s brýlema, jako na diskotéce - v rámci foťáku v messengeru radši pomlčím, prej jsem ujetá :D) a mám asi 15 minut než se moje milovaná probudí a tak se vraťme k 'nejšťastnějším' 9 měsícům v životě ženy.....
Tak teda za mě, milé dámy a pánové, tohle období nazval nejšťastnějším rozhodně chlap, stejně jako mateřskou 'dovolenou' nazval DOVOLENOU (kurňa o dovolený mám teda naprosto jiný představy :D)
Já vím, některé maminky mě budou pranýřovat a nenávidět, ale já teda už měla x měsíců mnohem šťastnějších než těhotenství (no jasný, mateřský hormony se nevyplavily ;))
Když jsem zjistila onu šťastnou novinu, bylo mi špatně - ze stresu. Dalších pár dní jsem nějak nevnímala co se děje. Hlavně mým druhým zaměstnáním je instruktorka skupinovek ve fitku - aha jak to při 8 hodinách týdně hardcore cvičení zamaskuju? Na hodinách fitboxu jsem se nedotkla totemu od tý doby - tak disciplinovaná jsem nebyla ani nepamatuju. Všude jinde jsem prostě jen víc 'buzerovala', když se cvičilo břicho. Já se držím a držela jsem se, že do konce třetího měsíce neřeknu nikomu nic, protože člověk nikdy neví. A taky nevěděl... v 6. týdnu jsem trošku 'pošpinila' a hurá hned do nemocnice (to mě najednou mateřské hormony dorazily až mě málem porazily - strach obří)... NIC se nedělo, normálka, Emmka si dělala prostor, takže se jenom 'prokutala' někam, kde to trošku 'vyteklo'... Uff.
6. týden a nic se nedělo, super, budu bez nevolností a bez starostí, hurá :) Na konci toho 6. týdne jsem slavila kamarádky narozeniny, oslava končila boží večeří v mexické restauraci. Mňááám. Dorazila jsem domů a.... no nebudu nijak popisovat průběh, myslela jsem, že jsem snědla něco hhoooodně špatnýho, a tohle mi vydrželo ještě dalších 7 měsíců :O ANO, JO, ANO, já se 'problila' (čtenáři omluví tento výraz, ale trefnější neexistuje) až do začátku 9. měsíce.
Vždycky jsem si s hlavou v míse vzpomněla na mojí mamku, která těhotenství odhalila právě tímto způsobem - já jsem nejdřív byla střevní chřipka a po delší době dokonce otrava dřevomorkou a kupodivu na mě nic nezabíralo a mamka zvracela dál :D Nutno dodat, že ve fitku jsem za celou dobu měla jenom jednu 'zdravotní' týdenní pauzu, v tom 7. týdnu se to fakt nedalo. V tu chvíli byla Emmka taky střevní chřipka (promiň zlato :D). Často to vypadalo tak, že jsem mezi hodinama ve škole zvracela na záchodě, omyla se a šla učit dál. Nebo jsem zvedla hlavu ze záchoda a šla cvičit...
Nejkrásnější to období :D Dneska když se Emmka poblinkne po kojení, tak se jí směju, že to má za mých 8 měsíců. Výhodu to beze sporu mělo, šla jsem rodit o 7kg těžší než jsem otěhotněla a z porodnice jsem šla bez kila navíc a během prvních týdnů 'hukotu' jsem zhubla dalších 5 kilo takže aktuálně, kromě povadlé kůže a absence svalů, si na váhu nestěžuji.
Jaké jsou další 'bonusy' těhotenství? (kdo z vás ještě nemá děti, prosím, přestaňte číst) Například jsem také poznala, co to je, když pálí žáha. A to 24 hodin denně 7 dnů v týdnu, 4 týdny v měsíci. Pálila mě úplně po všem, úplně pořád a pomalu jsem s sebou nosila krabici mléka, jelikož každých pět minut si loknout, to bylo jediný co na dalších pět minut zabralo :D
Jediné v čem jsem si libovala byla absence menstruačního cyklu, který od svého dětství nesnáším a jeho absenci si užívám dodnes a vůůbec mi nechybí :)
Ač to nevypadá, nestěžuji si. Emmka byla spokojené a šťastně miminko už v bříšku. 8 a půl měsíce mě nechala cvičit (ač ke konci jsem byla pouze vyvržený na své klienty křičící vorvaň), statečně se mě držely jak nehty, tak vlasy, nebyla jsem oteklá, náladová, neměla jsem žádné vážné problémy. A za to jsem Emmce vděčná, ona přeci jen dbala mamince na štíhlou linii :D Kolikrát jsem musela odpovídat na otázku TY JEŠTĚ CVIČÍŠ???? (doplněno opovrženým tónem) Ano, cvičila jsem dlouho, ale jak už jsem zmínila, například totemu jsem se nedotkla od 'dvou čárek' na testu. Vše jsem konzultovala s mou gynekoložkou a kdybybyl jakýkoliv problém, skončila bych během vteřiny. Taky jsem doržovala všechny zásady pro cvičení v těhotenství...a hlavně - já byla zvyklá 10 let naplno cvičit, kdybych ze dne na den skončila, zhroutila bych se psychicky i fyzicky. Nenabádám nikoho k takovému cvičení, vše je nesmírně individuální a každá musíme poslouchat své tělo.
Emmka se vůbec projevovala povahově už v bříšku (ne, nejsem magor...) Její rozhodnutí jsem musela respektovat už v tomto stádiu. Například se skálopevně rozhodla, že budu vegetarián - JÁ, která snědla svůj 400g steak bez přílohy a dojídala kusy krvavého masa za ostatní. Najednou jakmile přede mě dal někdo maso - okamžitě jsem letěla nebo letělo to maso. Jediné jak to šlo 'přečůrat' bylo mi maso nakrájet a zamíchat do přílohy, to jsem dělala, jakože tam nic není :D Stějně jako si se mnou a doktory uměla hrát při měření ozev - před měřením v břiše tančila zumbu, při měření se ani nehnula, přece nebude skákat na povel :D - po měření (bohužel při cestě do nemocnice, jelikož se její nehybnost tehdy doktorům moc nelíbila) skákala vesele dál ....
Kdykoliv jsem si lehla, začala kopat jako Ronaldo, musela jsem se hýbat, jinak by mi prokopla žebra. Tak je to v podstatě doposud. Ač je to k neuvěření, tak Emmsynka má stejný rytmus jako v bříšku. Dopoledne spokojeně odpočívá, odpoledne dračí a nespí. V noci mě budí ve stejný čas, jako jsem v těhotenství chodila čůrat :D je sladká.
Jen pro pořádek.... jak jsem na začátku psala, co jsem vše stihla... BYLO PONDĚLÍ... teď je ÚTERÝ (dneska je k obědu kuřecí vývar a rýžový nákyp :)) :D ano, článek mi zabral celý den, jelikož.. je to s ní zkrátka hukot a moc času není, ale to je fuk, čtenáři mou nepravidelnost jistě prominou.
Příští článek (jelikož Em spinká, možná ještě dnes...) bude na téma POROD.. to bude porod....

Jak jsme to zjistili....

25. srpna 2017 v 20:47 | Máma malé Emmy <3 |  Jak to všechno začalo aneb těhotenství...
Jak to všechno začalo? No na počátku Bůh stvořil .......... ALE BOBEK, jak to začalo u nás....
Na úvod je nutné dodat a podotknout to, co Emma nikdy nesmí vědět .... že já nikdy děti nechtěla. Nejhlavnějším důvodem byl POROD (o tom snad příště nebo raději NIKDY - i když to zdaleka nebylo to nejhorší :D) a pak taky moje vlastní pohodlnost a v neposlední řadě absence 'pana božského' a asi i mých biologických hodin (nic netikalo, netiká a asi tikat nikdy nebude...)
Jenže jednoho dne jdete jenom tak večer posedět s kamarádkou, ani se vám nechce po 8 hodinách školení v Praze.. ale jdete, celkem se to rozjede, protože ji začne balit váš dávný známy, baví vás to sledovat (asi víc než ji :D) a po očku sledujete, že kdesi v rohu sedí další známá tvář... STŘIH, popojedem... no a tuhle známou tvář si po necelých třech letech berete a jste v té době ve třetím měsíci těhotenství :D
Nene, vdávat jsem se nemusela, ač to teď tak vypadá. Všechno u nás proběhlo ve správném pořadí, akorát Emma (dobře,její první buňky) si vysvětlila razítka na formulářích ke svatbě jako, že už je po svatbě a 'vznikla' hned druhý den od zmíněného razítka.
Muže mám úžasného a nebýt jeho, nikdy k tomu nedošlo. Ještě po zasnoubení na loňské dovolené jsme měli 'hádku' (výměnu názorů...) o dětech. Moje hláška, že miluju děti hlavně na česneku a se zelím, mého tehdy ještě přítele rozzlobila do ruda a mohla jsem si vybrat - buď do budoucna děti a nebo jiného partnera... tak v tomhle jsem měla jasno hned a už dávno - NIKDO JINEJ SE MNOU NEVYDRŽI! A umřít jako stará panna se sedmi kočkama... aby mě někde ožírali vlčáci než si někdo všimne, že je po mně.. ne! Paradoxem je, že cca +- rok po této hádce jsem ležela na porodním sále a křičela, že to chci všechno vrátit zpátky, končíme, rodit nebudu...
Velikou roli u mého otěhotnění hrála má naprostá 'netouha' otěhotnět..Manžel v Košicích, já doma, návštěvy jednou měsíčně, tak není co řešit. 13 let s antikoncepcí, kolem spousty kamarádek, co nemohou otěhotnět, to ještě dlouho nebudu moct otěhotnět ani já.. Tak jsem si naordinovala roční 'očistu' než se začneme snažit....
... V květnu 2016 mě manžel požádal romanticky o ruku a jelikož je hokejista, s termínem jsme bojovali dlouho. No a jelikož je hokejista, tak aby to bylo do roka a do dne, rozhodla reprezentační pauza - prosinec. No a jelikož volna nebylo moc, vyhrály jako místo Košice. V říjnu jsem se tam vypravila, abych oběhala vše potřebné a mohli jsme se posunout v pánování dál. Den dovolené a sobota k tomu se zdály jako dobrý nápad, v neděli hurá (no nikdy to nebylo hurá...) domů. JEDNA NÁVŠTĚVA! JEDEN DEN VOLNA A JEDEN.. (jelikož to má jednou číst moje dcera a bude ještě věřit v tý době na čápa a vránu, dospělí prominou) a jeden přílet vrány :D
Když jsem přijela na další návštěvu na podzimní prázdniny, napakovaná balíčkama tampónů a vložek, čekala jsem a čekala na dobu, kdy je budu moct použít a ... no a čekala jsem.. no a čekám vlastně pořád :D
Manželovo provokace stylu - tak počůrej papírek a máš klid, uvidíš, že nic... mě moc neuklidnily. Kamarádčino - to už je přesně ono, jednou to po vysazení antikoncepce dostaneš, pak půl roku ne... to mě uklidnilo mnohem víc (já ty děti - promiň EMMO - pořád ještě moc nechtěla). Nechala jsem se zvyklat a při cestě na zimní stadion jsem zalezla do nákupáku, koupila jsem si test a počůrala ho hned na záchodě tamtéž... není čas ztrácet čas ne?
Jelikož jsem povahou cholerik a musím mít všechno hned (ideální člověk na 9!! měsíců těhotenství...) koukala jsem zálibně na test a nic na něm neviděla... UFF! Položila jsem ho vedle, navlíkla kalhoty, ulevilo se mi neskutečně. O to větší rána 'mokrým hadrem přes xicht' pro mě byla, když jsem si test brala znova, že ho vyhodím. Cosi růžového se krčilo v druhém rámečku... Ono to totiž jaksi netrvá 30 vteřin než se to vybarví ale x minut...
Jelikož mám milovanou sestřičku porodní asistentku a tudíž nejfundovanějšího člověka na tyto situace, poslala jsem jí fotku s otázkou CO TO JAKO JE? CO MI K TOMU ŘEKNEŠ? No co mi jako mohla říct, napsala mi, že mi gratuluje a ať si udělám druhý den ráno ještě jeden test.. JÁ TĚCH TESTŮ BĚHEM DALŠÍCH DVOU TÝDNŮ UDĚLALA JEŠTĚ 10 a kupodivu - všechny pozitivní :D stala jsem se tak hrdým sponzorem společností vyrábějících tyto tyčinky :D Hned jsem volala mamce a do telefonu jí brečela, že jako co to je. Mamka mi s klidem tvrdila, že to není možné, že mám 100% hormonální poruchu po práškách. No, mamka mi to tvrdila do prvního ultrazvuku, kdy jsem jí řekla,že ta její porucha má už 6mm :)
A co manžel? Odchytal zápas, po něm jsem na něj čekala, ubulená, zelenofialová (ne, opravdu to ještě nebyly těhotenské nevolnosti) a když přišel, drtila jsem mu ruku jako o život. Ptal se mě jestli je mi špatně (a ne, nemyslel tím těhotenské nevolnosti :D)... tak jsem mu jen jednoduše a neromanticky sdělila, že jsem 'počůrala ten papírek' jak chtěl. Odvětil mi na to tehdy nezapomenutelně: 'A jsme těhotný viď?' (množné číslo mě v tu chvíli hodně potěšilo - aneb hned jsem věděla, že v tom nejsem sama) Hmmm, jsme. 'OK, super, tak jdeme na večeři, mám strašněj hlad'
To bylo celý... chápete to? Člověk mu řekne, že se mu změní celej život od základů a bude vzhůru nohama a on hm, jako oka, jdeme se najíst? A proto ho miluju, nic není problém ( to vidím u Emmky záchvatů pláče při kolikách, ale o tom až potom..). Šli jsme na jídlo a jeho samozřejmost s jakou přijal fakt, že budeme tři mu dodnes v určitých chvílích závidím, já bojovala a bojuju dodnes. Já přeci děti nikdy nechtěla (Emmo promiň). Já přeci.... jenže já bych ji už teď nikdy za nic nevyměnila, je božská, malá, uprděná a ukrkaná, ale je NAŠE, MOJE A JEHO, NAŠE, KOPIE NÁS DVOU, TO NEJLEPŠÍ NA SVĚTĚ CO MŮŽE BÝT. A ten život, ten se změnil ještě víc než jsem si kdy myslela.
Jelikož nás čeká zítra velký stěhovací den, jdu se umýt a těch 9 nádherných měsíců plných mateřských pocitů si nechám na jindy :D
Pokračování bude ;)

Další články


Kam dál