Fičák
12. prosince 2019 v 11:17 | Máma malé Emmy <3
|
Mateřství
Ty kokos... člověk napíše "článek" a druhej den se podívá na blog a... ono to není druhej den, ale je to půl roku?! Jako kde je mých šest měsíců? Šest měsíců plných odpočinku, péče o sebe, klidu, pohody... až se sama musím smát.
No ne.. mateřství je krásná věc a já osobně si s tím vím rady, myslím, že jsem natolik zkušená matka, která se vyzná, že bych mohla napsat příručku.. určitě by začínala vtipem, co sdílela před pár dny moje kamarádka na instagramu:
"Rozdíl mezi dovolenou a mateřskou dovolenou je stejný jako mezi křeslem a elektrickým křeslem!" A POD TOHLE JÁ SE PODEPISUJU!
Dennodenně se setkávám se situacema, který jsou blíž tomu elektrickýmu křeslu, než k tý dovolený. Nikdy jsem netušila,že tohle řeknu, ale občas už jsem přemýšlela nad tím, že "zlatý Emmky prdy"...
Opět se budu opakovat, ale miluju svojí dceru (jako ne, víc dětí domu nepotřebuju a na hlášku "no tak, už je čas na sourozence" reaguji ránou pěstí do obličeje, případně kousancem do kotníku...). Není to v ní. Já mám jenom pocit, že mě společnost tlačí někam, kde se mi nelíbí. Do nějaký pseudoškatulky a když ani do jedný nepatřím, tak prostě nejsem dost dobrá.
Přiznejme si, já jsem vždycky byla taková černá ovce, co táhla proti proudu a stihla ještě do pár ovcí v proudu bouchnout nebo kopnout, aby se mělo o čem mluvit. Teď už touhle vlastností v takovém rozměru neoplývám, porod a Emma me změnily.. nicméně! Všude kolem sebe (rozuměj tím instagram, facebook, internet, hřiště, herničky...) vidím dva druhy matek - oddané a podnikavé.. Jejich popis? (Bože chraň, tohle není hodnocení a porovnání matek, ani nápad). Matky oddané mají od dvou dětí výš, s návratem do práce nikterak nespěchají, dopřejí svou maximální pozornost všem dětem (aj manželovi), mají navařeno, napečeno, uklizeno, často ještě upleteno, ušito a ... Druhý typ matek podnikatelek mají svou pozornost rozdělenu na svou práci, kde figurují již od konce šestinedělí a na své dítko (dítka), mají radost z práce, ale i z chvilek strávených se svou ratolestí, mají napečeno, navařeno, uklizeno, nepletou, nešijí - vše se dá přeci dneska sehnat přes net.
Našli jste se v jedné nebo druhé kategorii? GRATULUJU, upřímně smekám a gratuluji (ne, není v tom ani jeden miligram ironie). JÁ ALE NEJSEM ANI V JEDNÉ KATEGORII. Můj život se skládá z každodenních záchvatů radosti, lásky, společných chvil, které se jako v intervalovém tréninku střídají se záchvaty vzteku, beznaděje, přežírání a touhy zalézt do umírací jámy a být tam rok až dva.
Řekněte mi někdo, prosím, že to máte stejně. Jako jednu věc přiznám - napečeno mám, vařím celkem často. O úklidu nemluvím.. když se začneme lepit k podlaze a dítě má za nehty kočičí chlupy, tak se dokopu k nějaké uklízecí aktivitě. Nicméně, já prostě nevím, jak trávím svůj čas... podle mě mi ho někdo bere! Někdo, kdo ho rozdává pak dál těm dvěma druhům maminek :D Přijde mi, že nic nestíhám, můj "to do" list už není listem, ale dvacetistránkovou knihou. Kde neškrtám, nicméne připisuji a brzy vyjde druhý vydání.
No.. pokud jste tuhle situaci někdy zažily, věřte mi, že je to naprosto normální a nenechte se zaškatulkovat. Je naprosto normální křiknout svoje dítě a nevědět si s ním rady, když jste sama dva a půl roku pořádně nespala. Je naprosto v klidu se necítit žensky v tomhle těle, které připravujete na "ozdravný hubnoucí proces" už zmíněných dva a půl roku, ale ještě to stále nevyšlo :) Je úplně běžný, že svoje dítě milujete a chcete prodat a to ve stejnou chvíli.
Jen jedno poučení z toho mám - už nikdy mi nebude žádná práce připadat tak šíleně stresující jak tomu kdy bylo. Dřív jsem se hroutila z jakýkoliv negativní reakce, někdo se na mě jenom špatně podíval a já jsem se klepala jako ratlík. Se všema jsem chtěla být za dobře a odvádět 1000% výkony. A víte co? Tohle už si musím dokazovat jenom doma! (kde mi to samozřejmě naprosto nevychází!!)Všechny žabomyší války jdou stranou a směju se jim, rozklepu se jenom v momentě kdy se mi dítě rozbrečí, že nechce do školky, nebo mi teploměr ukáže 38,4... jinak mám i během Emmy hysteráku úsměv na rtech a je mi hej.
Ale v žádný škatulce nebudu.. nikdy. A kdo z Vás nechce být, taky nebuďte. Buďte své, buďte samy sebou a mějte se rády. Jednou tohle období skončí a bude se nám po něm stýskat <3
PS: miluju tě Emmo <3
Přátelství
26. června 2019 v 15:58 | Máma malé Emmy <3
|
Kraťasy aneb ze života
Přátelství je podle on-line Sociologické encyklopedie Sociologického ústavu AV ČR reciproký vztah spojující dvě anebo více osob na základě vzájemných sympatií, které nemají sexuální charakter.(zdroje wikipedie)
Přemýšleli jste, ale, o čem je to ve skutečnosti? Poslední dobou, co moje sladké dítě navazuje "přátelské" vztahy se svými vrstevníky, přicházím na to, že vznik a udržení takového čistého přátelského vztahu, není nijak jednoduchá věc.
Z pohledu dětského se přátelství navazuje nějakým fyzickým kontaktem: bouchnutím do hlavy, píchnutím do oka, zataháním za vlasy, případně (styl mé dcery) kousnutím do různých částí těla! Jak jsem už pochopila, není to vyjádření antipatie, ale sympatie.
Toto sbližování pokračuje přes jakékoliv předměty osobního vlastnictví, zejména hračky. Věta "toto je moje"!!!!! (provázena ceněním zubů a krabatým čelem) přichází z obou stran a hlasitější vyhrává (moje dítě vyhrálo doposud vždy - i nade mnou..).
Kategorie sama pro sebe je jídlo. Na jídle je neskutečně vidět, že nejen láska, ale zejména dětské přátelství prochází žaludkem - pokud se dítě rozdělí o jídlo, ha dotyčný má vyhráno, je to kamarád!
Každý vztah má své fáze a i během těchto dětských vládne celkem "Itálie", pokud jeden zkámošů, nemá zrovna svoji chvíli, může ve vteřině harmonickou chvilku narušit opět fyzický útok či obří hádka o cokoliv (z vlastního sociologického průzkumu jde především o hračky! či rodiče!), tato vteřina je ale opět zakrátko střídána rychlým odpuštěním a dalším harmonickým pokračováním. (kéž bychom i my dospělí uměli tak rychle odpouštět).
Všimli jste si taky toho, že i děti umí vyjádřit jisté antipatie? Většinou je vyjadřují tak, jak by to nikdo nečekal - nesympaťáka naprosto ignorují. Případně ho sem tam po cestě drcnou, jen aby bylo jasno, kdo je tady šéf.
Když to tak čtu a přemýšlím nad tím - neměli bychom si z těch dětí vzít příklad? Teda jako nikdo se nebojte, mlátit místo pozdravu, nebo kousat do rukou vás nebudu
Spíš jde o to, že si děti umí mezi sebou (sice často hodně zvláštně) hned vyjádřit jaké emoce cítí.Děti se neptřetvařují a nehrají na sebe žádná divadla, nenosí před sebou masky. Když ho druhý něčím naštve, dá to najevo, situace vyvrcholí a je klid, jede se dál. Místo pomluv jedou děti boží ignoraci. Neptají se nikoho třetího, co si myslí o tom druhém..
Spíš jde o to, že si děti umí mezi sebou (sice často hodně zvláštně) hned vyjádřit jaké emoce cítí.Děti se neptřetvařují a nehrají na sebe žádná divadla, nenosí před sebou masky. Když ho druhý něčím naštve, dá to najevo, situace vyvrcholí a je klid, jede se dál. Místo pomluv jedou děti boží ignoraci. Neptají se nikoho třetího, co si myslí o tom druhém.. Mám kolem sebe hodně přátel, velice často razím heslo, že dobří přátelé jsou jako rodina, kterou si člověk, ale vybere sám. Jsem za to vděčná a doufám, že ani kilometry po dalším stěhovaní neochudí můj život o ty, co za to stojí. Vlastně, jak mi už první stěhování ukázalo, o ty, co za to stojí, nepřijdeme nikdy <3
Howk! Krásnou středu 

Očekávání versus realita
23. června 2019 v 15:20 | Máma malé Emmy <3
|
Mateřství
Jako lidi, je to masakr ...
Blog jsem si založila před téměř dvěma lety, původní závazek byl psát sem alespoň jednou měsíčně... a?! Dneska na mě civí poslední článek starej alespoň půl roku a to ještě o dovolený a pak jsem se rozepsala v březnu o Emmy mluvení. Jako kdo mi ukradl ten čas od března do teď? Já mám normálně pocit, že jsem to dopsala včera!
No jo, nakupila se práce a aj já už mám pocit, že mi to dítě někdo každej den mení před očima. A možná i někdo jo - život. Jako nebudu se rozepisovat o tom, co to dítě umí.. řekla bych, že kromě důležitejch věcí, jako je jíst, pít a chodit na nočník a spát už umí úplně všechno. Od rána do večera se jí huba nezastaví, mele neskutečný věci, naprosto mi hlava nebere, kde se to učí, ale vnímá evidentne hodně. Pro mě nejvtipnější příhoda je, že mi po návratu z hokejbalu asi pětkrát vyprávěla, že si plácla s maskotem, neplakala a vůbec se nebála. Byla na sebe tak pyšná! (do teď totiž každé setkání s maskotem dopadlo fiaskem... a že jich na hokeji je...). Kdykoliv tráví čas beze mě, hned mi vypráví všechny zážitky, mno toho si moc cením. O těch ostatních věcech se ale rozepsat musím, už jenom proto, aby se mé duši ulevilo.
Kapitola první: JÍDLO!
Nevíte, kruciš, na čem některý ty pidilidi frčí? Jako možná vypustím z pusy něco, co jsem nikdy nečekala zlatý kojení? Moje dítě jede neskutečný bomby, má totiž dvě fáze, ano pouze dvě. Jí buď za fotbalovej tým a nebo nejí vůbec. Když jí za fotbalovej tým, jsou to stejně jenom následující věci: termix, lupínky, jogurt, šunka, maso, polívky a samozřejmě tyčinky a lízátka!.. Že by se jako dotkla zeleniny nebo ovoce, to si můžu být jistá, že se nestane. A pak jsou období, které je právě i teď - "z čeho to dítě žije?". Dva lupínky, jeden termix, kousek rohlíku a trocha mlíka... Mlíko především (a samozřejmě k mé veliké radosti) V NOCI!!! Aneb vracíme se do doby "kojení"? Emmka dá za noc klidně i tři lahve mlíka! Hurá! 

Kapitola druhá: PÍTÍ!
Mno tak je pravda, že ze všech ostatních témat se toto téma má nejlépe. Emmka si celkem zvykla na čistou vodu, až na silnou poptávku po "DŽUSÍČKU", zejména v obchodě u kasy
no a pak mi nehorázně irituje to již zmiňovaný noční "maminko mlíčko"!
no a pak mi nehorázně irituje to již zmiňovaný noční "maminko mlíčko"!Kapitola třetí: NOČNÍK!
Můžete mi někdo předat životní zkušenosti, jak odnaučit dítě od plen? Dobře, překonali jsme fóbii z nočníku, už si na něj lady sedne a .... sedí na něm klidně i třicet minut.. OVŠEM musí u toho sledovat samozřejmě pohádky. Pak se zvedne z nočníku, nočník samo prázdný, a ve vteřině se vyčůrá do plenky... Nejlepší akce je, když mi v nákupním centru řekne, že potřebuje "kakat", no a já matka, hrdá matka, jak je její dítě šikovný, běžím přes celej nákupák na první záchod, všechno je na nejlepší cestě, že?! Sundáme gatě, sundáme plínu a... Emmka si na záchodě začně prohlížet stěny, komentuje zrcadlo, ptá se, kde je tatínek, jestli dostane telefon... po deseti minutách zahlásí "hotovoo" a dvě minuty si vydrží mýt ruce. A heslo: nech ji v mokrém, ono ji to dojde.. NEDOJDE! Bude tak chodit klidně i tři dny.
Kapitola čtvrtá: SPÁNEK!
MŮŽE MI NĚKDO ŘÍCT, KDY SE UŽ KONEČNĚ VYSPÍM?! oka, jako, že přes den nejí a v noci pije mlíko. fajn. Ale pro Emmu je na seznamu důležitostí dva tisíce jiných věcí než spánek. Ne, že by nechtěla spát, to ona si jako i pospí. ALE! Ze spaní brečí, stěžuje si nadává, kope, křičí... bezva, udělá - li to jenom pětkrát za noc.. MŮJ SPÁNEK TRPÍ! Když slyším okolo, o dětech se svým vlastním pokojíkem, normálně bych závistí ty děti vyměnila! Copak Emm může mít nějaký svůj pokoj? Třicetkrát za noc budu vstávat a chodit tam kvůli dudlíku, vodě, mlíčku, peřince, ručičce, bla bla bla bla a usnu nakonec uprostřed dveří na zemi ne? A naprosto luxusní záležitostí se stává v posledních dnech usínání! Co já se dozvím před spaním za novinky, co máme v pokoji (ve kterym už spí víc jak rok), že venku jede auto, letí letadlo, chodí pán. Pán jde domů, dá si večeři, Emmka papala... mno totální slet myšlenek, alá její matka 

Jsou to skoro dva roky, kdy můj čas letí nadsvětelnou rychlostí a moje srdce je zaplaveno neskutečnou láskou. Každá pusa, každej úsměv, každej pohled... každá vteřina, minuta, hodina... má cenu .. má cenu.. NEVYČÍSLITELNOU.
Pokusím se ozvat častěji, ale copak já vím, kdy mi to zas slečna dovolí. 

Když se dítě naučí mluvit!
13. března 2019 v 15:50 | Máma malé Emmy <3
Taky jste se vždycky těšili na ten moment, kdy vaše díte začne mluvit? Až si budete moct v klidu popovídat a ono vám řekne, co potřebuje.. Jak už to tak v mém životě (a na tomto blogu) bývá, všechno je ve skutečnosti tak trochu jinak.
Přiznávám, že si úplně nevybavuji první reálná slova své dcery, větší bžunda začíná, až když skládá věty, ale nějaké úlovky si přeci jen pamatuji. Jakožto správná hokejová rodina jsme mezi první slova přivítali "gól", "táta bác" (hokejový gólman totiž dělá bác velice často
), velice brzy se Emmky slovník rozšířil o "Laci Nagy" (Emmka evidentně hokeji rozumí, neb ctí košického kapitána) a poslední týden běhá rozverně mezi dětma po parku a volá "Košice do toho, košice do toho" (v období play off ani nevzbuzuje takový zájem, město hokejem aktuálně žije).
), velice brzy se Emmky slovník rozšířil o "Laci Nagy" (Emmka evidentně hokeji rozumí, neb ctí košického kapitána) a poslední týden běhá rozverně mezi dětma po parku a volá "Košice do toho, košice do toho" (v období play off ani nevzbuzuje takový zájem, město hokejem aktuálně žije). Samozřejmě, že naše rodina nežije jen hokejem, ale také cvičením. Emminka tedy ví, že "mamiška cvičí" (mamiška je v překladu maminka - vzniklo to kombinací slov maminka a babička - ale proč, to ví jen ona, často mi taky říká jen "miška"...) velký přeborník je v počítání - během lekcí počítám, takže aktuálně umí napočítat do osmi ("jedeeeen, čiiii, peeeet, osssssum, hotovoooo..
), velice často mi doma říká "dupej" a "poď" (ano, je to malý diktátor).
), velice často mi doma říká "dupej" a "poď" (ano, je to malý diktátor). Naprosto největší slovní zásobu má naše dítě ovšem ve zvířecí říši, psa ("hávo") pozná na osm kilometrů. Velice často se z kočárku ozve "opičkaaaa" a já musím 10 minut pátrat po nějakém, ideálně miniaturním, plakátu, kde se objevila jakási ještě miniaturnější opička. Takhle to je se všema zvířatama, ovládá názvy a zvuky... velice často i v noci ze spaní!!!!
No a co se týká toho rozumného rozhovoru dvou "téměř dospělých" jedinců... Emmuše jede tisíkrát denně dokola větu "co to jeeee?" případně přejde do oznamovací fráze "toto jeeee" a doplní si sama. Jízda autobusem je naprostá bomba, jelikož každý paňáček či náznak hokejisty, nebo jenom hokejový znak (a že jich právě aktuálně v Košicích je nespočetně) vyvolá v dítěti pokkřik "tatáááá", takže moje počestnost dostává v očích okolních lidí celkem na frak.
Negace vůči jakémukoliv oblečení, co nemá na sobě znak HC Košice ("toto ne") během oblékání, to už ani raději nekomentuji.
Negace vůči jakémukoliv oblečení, co nemá na sobě znak HC Košice ("toto ne") během oblékání, to už ani raději nekomentuji. Ale nejkrásnější rozhovor jsme vedly před dvěma týdny, kdy mi moje dítě naprosto logicky vysvětlilo svůj postoj na věc. Lezla na opěradlo gauče, celkem dosti neobratně a do dost velké výšky (nic nového pod sluncem, téměř každodenní rutina..). Takže jsem ji jako vždy rovnou řekla, že NE! Snažila jsem se zákaz jako vždy doprovodit vysvětlením, že přeci až nahoře na opěradle nikdo nesedí, všichni sedí dole na gauči. Emmuša se na mě velice inteligentně podívala a odpověděla: "Káka může"! Káka je totiž naše kočka a ano, kočka kupodivu na tom opěradle sedá velice často... nevím, co mě čeká za pár let, když úroveň jejích argumentů dosahuje takové výšky již ve 20 měsících.
Dvě věci mě ale baví - ironie a zrcadlení. Emma zvládá velice dokonale a ve správnou chvíli zahlásit velmi ironicky "aha" či "hm". Takovou dávku ironie v hlase neumím po 33 letech ani já. Zrcadlení dokáže ale ještě mnohem lépe - koho zrcadlí? No přeci mě! Vyleze na někam, zvedne prostředník a řekne mi "pozor spadneš" (velice často je tento výraz doprovázen následnou ránou). Zatahá za ocas kočku či někoho praští a rovnou se zamračí a udělá "NONO"... budu se nad sebou muset zamyslet a hlavně! SI MUSÍME VŠICHNI V DOSAHU DÁT NESKUTEČNĚ POZOR NA PUSU 

Krásnou středu všem čtenářům. <3
Jak jsme jely na dovolenou...
12. března 2019 v 22:22 | Máma malé Emmy <3
|
Mateřství
Když jsem kdysi dávno byla v prvním trimestru na velké lektorské akci a slyšela jsem jednu lektorku/maminku jak byla s 3 měsíčním miminkem v Chorvatsku, začala jsem plánovat (bože tohle slovo vyřadím ze slovníku :D)
Já jsem si nakonec rok počkala a naplánovala to na záři.. bude Emmě víc než rok, to dáme v pohodě :)
Bez tatínka, ale s osmi tetičkama, no to by bylo, abychom si tu dovču se cvičením neužily :)
ČLOVĚK MÍNÍ A DÍTĚ MĚNÍ....
Všechna naše dobrodružství začala pět dní před odjezdem. Píchla mě na zahrádce u kamarádů vosa - jsem alergická? Nene, nebyla jsem.. v neděli jsem zjistila, že vlastně jsem, jelikož se mi na noze utvořilo cosi divného tvaru, velikosti, povrchu, teploty... no úplně bych si to asi nedala tetovat :D
Takže pohotovost poprvé, doktor se vyděsil, injekce, pilule, bum, spánek, že o sobě ani nevím :) ovšem druhý den vše znova, pro změnu ještě antibiotika.
Dobrá dobrá, já jsem silná holka, já to dám.
Do odjezdu zbývaly tři dny. Emma má horečku... v noci zábaly, nacpali jsme do ní vše co aktuálně teklo, sypalo se a mělo to jakékoliv farmakologické účinky. NIC... takže pohotovost do třetice. Aha, ucho... takže druhý den na ORL..
odjezd jsme musely posunout odjezd ze středy na pátek, ale posvětili nám ho všichni doktoři. V pátek ráno přebaluju Emmana - den odjezdu - VYRÁŽKA.. no nic, google říká šestá nemoc, ale vyrážka je jen malonko, to dáme. Doktorem přes telefon potvrzeno, můžeme odjet. Nuže dobrá.
Cesta do Brna na pohodku, v Brně se v deset večer dítě probudilo, kolem půlnoci pobíhala s úsměvem po benzíně, no luxusní spánkový režim :D
Konečně jsme byly v Lanterně a mohli si naplno užívat moře. Když jsem Emmuli ráno přebalovala, zjistila jsem s úlekem a úděsem, že ta vyrážka se přes noc stala celkem víc než malonko :O měla ji naprosto všude. Obrovské stěhovavé fleky. No nic, jinak byla oka, tak pohodka, jdeme na pláž.
Na pláži se na Emmku koukali všichni jako by měla lepru, ale tak alespoň jsme kolem měli kupu volného místa :D
Po příchodu na apartmán jsme zjistily, že se Emmka bojí jít na pět centimetrů ode mě, natož, abych si zašla sama na záchod.... Super, na cvičení jsem si plánovala nosítko. Když už se Emmule trošku odpoutala, začala skákat po posteli a jak už to samozřejmě býva, pět vteřin po tom, co jsem dořekla "spadneš", tak spadla. Bohužel tak debilně, že se jí vzadu na hlavě od nočního stolku udělala obří boule a z pusy okamžitě vystřelila krvavá slina... řev jako hrom, ale zuby byly všechny, uuufff.
Další zjistění, které nás vyhodilo z představ - VODA V CHORVATSKU JE STUDENÁ, takže do ní Emma samo nevleze, že?!
No, nebudu Vás dlouho zdržovat, během této dovolené jsem přišla na pár zajímavých poznatků:
- počet kamarádek úměrně klesá s počtem prořvaných hodin vašeho dítěte (nebo neúměrně? :D )
- dovolená s dítětem zdaleka nepřináší tak "kvalitní" opálení jako když jezdíte bez dítěte
- usne - li dítě a vy se jdete opalovat, probudí se zaručeně v momentě, kdy si lehnete
- chcete -li něco vy (a nebo to potřebujete), vaše dítě to nikdy nechce a nepřijme v tu stejnou chvíli
- jste -li "nasraní", vaše dítě trojnásob a dá vám to sežrat
Ale musím uznat, že vezmu-li to z globálního hlediska.... nelituju toho, že jsme se na takovou dovču samy s Emm vidaly. Při zpáteční cestě (kterou Emmka absolvovala se mnou na jednom sedadle v nosítku - přeplněnost busu nás donutila) mi jeden důchodce řekl, že jsem nezodpovědná, že s takhle malým dítětem nesedím doma na zadku a někam trajdám... NESOUHLASÍM... za prvé musím uznat, že i kdybych souhlasila (vidím hodně maminek cestovatelek kolem sebe..), nikdy bych do toho nikomu nekecala, moje dítě moje výchova, jiné dítě jiná výchova. A za druhé - víte, kolik my s Emmanem máme zážitků? A ty nám nikdy nikdo nevezme :), viď Emmo <3
Správnou dovolenou je potřeba dokonale naplánovat nebo ne?
12. srpna 2018 v 11:30 | Máma malé Emmy <3
|
Mateřství
Vždycky jsem měla ráda věci předem dokonale naplánované... ráno přesně načasovaný budík tak, abych se stihla v klidu osprchovat, najíst, udělat si jídlo do práce a být v práci minimálně půl hodinu před zvoněním. Odpoledne taktéž, na minuty vypočítaný po obědový spánek a poklidný odchod do fitka ...
STŘIH... pohled do současnosti - NIC Z TOHO NEFUNGUJE....
To Emma mě dokonale vyléčila z mého striktně naplánovaného harmonogramu. Strašně obdivuju všechny maminky, které ví, že Pepíček chodí spát v 10 a 15 hodin a spí přesně 57,5 minuty a pak se nají.... ha. Já vím naprosto přesně, že Emma usne někdy mezi 9. a 17.hodinou 😂bude spát něco mezi 20 a 180 minutama a potom se buď v klidu nají a nebo nebude jíst ani za Boha 😂
Nejlepší je, když si po pár (párem rozumíme číslo DVA) dnech začnu myslet, že teď už se uklidnila a tak nám naplánuju naprosto do detailů celý den.
Takže: ráno vstaneme v sedm, uděláme si v klidu snídani, vyrazíme na plavání autobusem, zpátky půjdeme z plavání pěšky, Emmka usne po plavání a já si v klidu sednu do kavárny, otevřu si knihu a budu odpočívat...
REALITA: spíme do půl osmé (na to si nestěžuju, ani nááááhodou!!!), hekticky pobíháme všichni tři po bytě a hledáme plavky, ručníky, něco k rychlé snídani.. "Vládí, mám tam spoďáry? ... No asi jo, kdyžtak půjdeš na ostro... " Vládík nás veze na poslední chvíli do bazénu a pět minut po začátku lekce vplouváme já i Emma do bazénu a tváříme se neuříceně. Po plavání proběhne s křikem svačina, poté Emma celou cestu do města vypráví, v kavárně vypiju horké kafe, neb nejen, že se jí nechce spát, ale rozhodně se jí nechce koukat na ten statický obrázek lidí, co v poklidu pijí kávu..
Vybíhám z kavárny s popáleným hrdlem, dobrá, kniha nepřipadá v úvahu. "Sakra jak to ty mámy s těma fotkama natažených nohou a knihou na instagramu dělají, kde se berou takové děti???"
Přehodnocuji plány, oukej, nespíš, jdeme nakoupit, budeš se mnou vařit, najíš se a půjdeš spát až pak. Někdy ta fáze jednoho spánku denně přeci musela přijít. Přicházíme tedy před odchod, pípne mi smska: "Lásko oběd na 12:30, jooo?!" Jasan, dítě stejně nespí, není problém... Emma celý nákup prořve... Proboha proč, kontroluju plínu, vytahuji láhev s vodou, dávám jí kus rohlíku, který vztekle zahazuje A ZAČÍNÁ SI MNOUT OČI!!! Super... jedeme domu, za padesát metrů od obchodu k našemu vchodu stíhá usnout... potichu ji pokládám do postýlky. Na druhou stranu, uvařím a půjdu si lehnout s ní, je unavená, ty dvě hodinky teď určitě dá!
Oběd dokončen, nachystám ho v rekordním čase, odešlu manželovi pokyny, že si ho jen naloží a jdu s k Emmě lehnout, odhadem mám minimálně hodinu k dobru... lehám si, zavírám oči A DO HLAVY DOSTANU DUDLÍKEM! "mama mama mama ha ha" ozve se nade mnou a do hlavy mě zasáhne plyšový pes.. super.. MÁ V TÝHLE RODINĚ VŮBEC CENU NĚCO PLÁNOVAT?
Dopis pro mou dceru k prvním narozeninám
5. července 2018 v 14:16 | Máma malé Emmy <3
|
Mateřství
Moje milovaná Emmo!
Když tu tak sedím u počítače a Ty spíš, vzpomínám na tu noc, kdy to přesně před rokem začalo a Ty ses o 12,5 hodiny později koukla na tento svět. Jenže to byl právě jen začátek.
Teď máme za sebou 365 dní, rok, jednu desetinu dekády, je jedno jak tomu budeme říkat. Zkrátka sfoukneš první svíčku a já mám pocit, že jsem teprve včera přišla domů s tím 49cm malým a 3630g těžkým uzlíčkem. Že jsi teprve včera koukala vyjeveně na tu paní, která se Tě snaží pochopit a vůbec jí to nejde.
Je to ale rok a tak je na čase si to shrnout....
Začátek se nám, myslím, moc nevyvedl. Tvoje bříško trápilo nás obě a velice často jsme plakaly společně a usínaly vyčerpáním zamotané do sebe a tím našly energii k dalšímu boji. Tvoje bříško nás občas potrápí ještě dnes, ale už většinou víme, jak na něj 

Když se bolebřich začal vytrácet (probrečela jsi 4 měsíce), začalo to pravé mateřské potěšení. Svým úsměvem (kterým do dnes nešetříš) bys rozehřála i obří ledovec a ani jedno (zejména mužské) srdce nezůstává nezasažené. JOJO, na chlapy to umíš velice dobře už teď.
Pohybově jsi velice nadaná, nechci vypisovat všechny mezníky (máš je ve své knížce). Mezi Tvé nejdokonalejší kousky ale patří zejména pád střemhlav, lezení po poličkách, výstup po klouzačce (a poté pád střemhlav), roznožky na konci gauče a postele, provazy na plovoučce a rozsáhlá taneční vystoupení.
Kromě pohybového nadání máš také jisté herecké vlohy, velice ráda se na sebe při pláči koukáš do zrcadla či lesklých ploch a břečíš hystericky, kdykoliv chceš dosáhnout svého. Těžko říct, kdo vede na body, většinou vyhráváš Ty, protože já i táta odpadáme kolem 21. hodiny večerní TKO.
Už umíš pojmenovat všechny členy rodiny, zvládáš přes celý park či náměstí rozpoznat pejska (ve Tvém jazyce je to "dejdek").. čiči je pro Tebe i lvice v ZOO (ta by se asi od Tebe nenechala chytit pod krkem tak, jako Tvoje čiči). Káka (kočka Kateřina, jak jí ale asi už nikdo nebudem nikdy říkat) je Tvojí parťačkou pro blbiny i mazlení. Kohokoliv z nás ostatních by už pokousala, Ty máš ale i v jejím životě evidentně výsadní postavení.
Zubů máš celkem osm a máme podezření, že se klubou další.. ale kdo se v tom má vyznat. Jsi protivná i bez zubů, v noci lovíme dudlíky zuby nezuby a mazel se z Tebe stává čím dál větší (a taky ne, díky zubům). Asi rostou, rostou, ale naše krize na ně svádět nebudeme.
Pravidelně navštěvuješ svoje kurzíky pět dní v týdnu. Už sedm měsíců plaveš několikrát týdně. Díky tomu máš Ty (a i já) velké množství kamarádů, se kterýma se cítíme doma i tak daleko od našich rodných měst. Se všema se uvidíš kolem Tvého prvního dortu, snad se Vám povede sfouknout dohromady tu jednu svíčku (a my se pak pustíme do dortíku).
Tvoje přítomnost v mém životě mi neskutečně věcí vzala. Od osobní svobody (která se, ano, pomalu vrací), přes několik zaměstnání a kupu lidí, které jsem tak ztratila. Vzala jsi mi jistou dávku nadhledu a trpělivosti, což dříve nebýval problém. Nebudu Ti tady ani vyprávět, jak šílený mám za poslední rok spánkový deficit. A v nenávratnu zmizela také moje sportovní postava, těch 10 kilo tuku, co mám teď nahoře je pozůstatek našeho úvodního stresového období.. nechtít tak moc spát, přišla bych na další věci, které již rok postrádám...
Ale... oproti všem těm nepodstatným věcem stojíš TY. Život mi dal místo toho všeho Tebe a věř, že to je to nejkrásnější, co se mi mohlo podařit. Jsi zhmotněním naší lásky, naší každodenní péče a jsi také mým nejpravdivějším zrcadlem. Jsi něžná a zároveň drsná. Umíš mě vytočit, ale vzápětí sama uklidnit. Umíš se radovat jako nikdo jiný, ale také řvát celé dny jen proto, že chceš.
Nevyměnila bych Tě za nic na světě a přeji ti k Tvým prvním narozeninám, můj milovaný Emmušík, zdraví! Protože to je to, co je nejdůležitější, vše ostatní si už vytvoříme sami! Spolu!
Miluji Tě, Emmo a děkuji za to, že jsi!
Tvoje Máma
Štěstí má milá Emmo ...
25. května 2018 v 8:56 | Máma malé Emmy <3
Když jsem si zakládala tenhle blog, myslela jsem si , že budu skoro každý den (nejpozději ob den) psát vtipné a veselé články o našem společném životě. Realita vypadá tak, že si každý den ráno začnu vyjmenovávat věci, které nutně musím udělat a než je jenom dořeknu, je večer, Emma jde spát a já padnu pár minut po ní. Naše dny jsou krátké, ale plné lásky, štěstí, společných zážitků... stále platí, že jsem nikoho nikdy tak nemilovala, ale nikdo mě ještě nikdy tak nena***l. 

Tenhle článek nebude ani tak vtipný, ani tak sarkastický, ale spíš přemýšlivý a možná dost nudný. Chtěla bych své dceři, pro kterou to tak trošku vlastně píšu, nechat malinkou aktuální poznámku o štěstí. Proto pokud chcete, klidně přestaňtě číst.
Často kolem slebe teď slýchám, jak jsou lidé nešťastní.... jak je štve jejich postava, nedostatek peněz, nudná práce, malé bydlení, nedostatek pochopení, lásky, citu.. současný svět je vzkutku strašně zvláštní a pro mě osobně v hodně věcech strašně těžký. Kdysi jsem váhala, milá Emmo, zda Tě vuběc mít, jelikož tenhle svět nebude lepší. Co ale může být lepší, to jsme my. To naše štěstí se totiž ze všeho nejvíc nachází uvnitř nás samotných. Musíme si ho vytvářet sami, sami v sobě, pomocí naprostých maličkostí, které jsou každý den kolem nás (a opravdu BMW X5 mezi takové maličkosti nepatří
). Dojít do takového stavu je strašně jednoduché, pokud Vám zrovna nic nechybí, pokud Vás zajímá jenom to, co prožíváte a naplňuje Vás to, co žijete. Jenže proč se tímhle směrem nezaobíráme, pokud se nám nedaří. Proč v takovou chvíli poukazujeme na druhé a řešíme jejich žití a poukazujeme na drobné nedostatky kolem? Proč se snažíme v tu chvíli kazit štěstí ostatních.. asi aby se cítili taky tak? Nedělejme to, prosím...
). Dojít do takového stavu je strašně jednoduché, pokud Vám zrovna nic nechybí, pokud Vás zajímá jenom to, co prožíváte a naplňuje Vás to, co žijete. Jenže proč se tímhle směrem nezaobíráme, pokud se nám nedaří. Proč v takovou chvíli poukazujeme na druhé a řešíme jejich žití a poukazujeme na drobné nedostatky kolem? Proč se snažíme v tu chvíli kazit štěstí ostatních.. asi aby se cítili taky tak? Nedělejme to, prosím... Nejsem žádný sluníčkář, není všechno úžasné a bez mraků.. jen věřím, že když se každý zaměříme na to odfouknutí svých mraků, budou na to samé i ti okolo mít více sil.
A tak Tě moje milá Emmo prosím, nepomlouvej, nekecej do života ostaním, nevšímej si co kdo kdy kde a s kým, když to není tvůj život, buď zdvořilá a plná energie. Najdi sama sebe a pečuj o sebe alespoň tak, jako o tebe pečujeme teď my, protože to pravé štěstí, to je uvnitř tebe milá Emmo... má milá, nejmilejší a milovaná Emmo..
P.S.: děkuji, že jsi dne 24.5. (na svátek mé milované maminky) použila poprvé slovo "mamama", není sladšího zvuku na tomto světě .. (pominu-li, že jsem poslední člen této domácnosti, kterého umíš pojmenovat
)
)Debilní kecy.. aneb kdo vyhraje soutěž? :D
23. března 2018 v 21:29 | Máma malé Emmy <3
|
Mateřství
Zdravím všechny čtenáře i nečtenáře. V poslední době je pro mě čas strašně zvláštní veličinou... a vzácnou. Emma mi ho moc nenechává a tak blog chátrá a na noťas se práší. Emmule už se totiž plazí, leze, staví se a snaží se chodit kolem nábytku. Moje domácnost doposud velmi stagnovala, od teď už zarostla trním a přestala existovat.. Pokud jsme doma, nedělám nic jiného než záchranu před rozbitou hlavou, či vyraženýma zubama. ANO! Zubama! Už má dva (na protivnosti se nic nezměnilo, stále stejné
)...
)...O čem mám ale v těchto chvílích (strávených na zemi s nataženýma rukama, trénujíc si svůj postřeh) možnost přemýšlet je mateřství.
O mateřství jsem toho tady napsala z mého pohledu už dost a dost. Bohužel, se nesplnilo to, co mi všichni předpovídali. Dodnes mě nezaplavila dávka hormonů, která by mě přesvědčila o tom, že jsem pro Emmu jediná správná osoba a ostatní ne. Stále si nemyslím, že kojení je jediná a neomylná cesta (Emma už dlabe, co jí přijde pod ruku či do pusy ) .. No a pořád nejsem zastáncem toho, že by na mně mělo mé (ač velmi milované) dítě být přilepené od rána do rána.
Kam tím mířím? O tom, že se někdy mezi ostatníma maminkama cítím celkem diskriminovaná, až kontroverzní a odstrkovaná. I když o tom už osud krkavčí matky je...
S čím se setkávám v poslední době jsou dvě věci:
1) mateřství je soutěž o to kdo víc, kdo dřív, kdo dál a nejlíp....
Emma má v 8 měsících 7,5 kg a 69 cm... aneb dbá na svou postavu a nebude se zbytečně přežírat (viděla mě v zrcadle a nechce následovat maminku!) Kolikrát jsem si vyslechla, jak tu holku trápím hlady, jak by měla jíst víc a jak bych měla víc kojit... a jak... proč? Však je problém, že Pepíček od vedle má už v 6 měsících 10 kilo a 79 cm? Někdy si s tím hlavu lámu, ale když pak do Emmy konečně nacpu těch 150ml kaše, co by měla jíst a ONA JE NA MĚ VE VTEŘINĚ VYBLEJE (pardon za ten výraz, ale jinak to nejde říct ..) V tom mi došlo, že tudy cesta nevede.
Dále je neustále pod drobnohledem, kdo z miminek má už plnou pusu zubů. Kdo ideálně v 5 měsicích sám chodí nebo kdo je ještě v 5 letech stále kojen..
2) debilní kecy na matky na mateřské
- Ty už kojíš jenom dvakrát denně? No to bude alergik a pořád nemocná...
- To je pohoda na mateřský, viď? Užívej si to! (stále se na tuto větu dotazuji, co že si to mám užívat? řev|? hysterii mé dcery, že teď si nebude hrát, ale musí se oblékat? hovnajsy v plíně, který by šly používat jako chemický zbraně? CO JAKO??? )
- Ta Emma vůbec nejí, náš Pepíček už zbaští půl kila brambor a celý sele!
- A proč ji nemáš na noc v posteli? Vždyť jí v té postýlce musí být hrozně smutno!
- Takhle přetěžovat dítě, pořád s ním někam courat, dítě by mělo mít klid a být hodně doma.
- Plavat a na kroužky? No to budete pořád nemocný.
- Dva zuby? Náš Pepíček už je ale má všechny.
- V tomhle věku a stojí? No to je brzo.
- V tomhle věku a stojí? No to je nějak pozadu, ne?
- Ty jí nevaříš, ale kupuješ skleničky? No to jsi teda máma...
- Dej jí prso, ať se uklidní...
Tak a teď jsem totálně pobouřila všechny maminky, který mě do týhle chvíle měly alespoň trochu rády! Nene, holky, tohle není článek, který odsuzuje, tohle je článek, který má pobavit (samozřejmě, že jsem některý věci zveličila - ale některý ne...)
Tohle je spíš článek, kdy se potřebuju vypsat z toho, že nechci být součástí soutěže o to, kdo má nejlepší, nejhodnější (ježiš tenhle titul nikdy nebude Emma mít 
) největší, nejtěžší, nej nej nej dítě.. Každé dítě na světě je to NEJ, protože je naše. Protože jsme je tak dlouho nosily v bříšku, protože jsme si je porodily, protože se v nich často vidíme a prostě jsme to zmenšený my a naši partneři. Ať už z Emmy bude docent doktor a nebo komíník, ať už bude tlustá nebo tenká, budu ji milovat celým srdcem a to navždy. Takže prosím, neporovnávejme, neodsuzujme, blbě nekecejme, milujme je a buďme ZDRAVÍ A ŠŤASTNÍ!!!

) největší, nejtěžší, nej nej nej dítě.. Každé dítě na světě je to NEJ, protože je naše. Protože jsme je tak dlouho nosily v bříšku, protože jsme si je porodily, protože se v nich často vidíme a prostě jsme to zmenšený my a naši partneři. Ať už z Emmy bude docent doktor a nebo komíník, ať už bude tlustá nebo tenká, budu ji milovat celým srdcem a to navždy. Takže prosím, neporovnávejme, neodsuzujme, blbě nekecejme, milujme je a buďme ZDRAVÍ A ŠŤASTNÍ!!!Dobrou!
P.S.: Lívie, děkuji ti za to, že jste s Marečkem součástí našeho každodenního života a také za to, že jsem konečně našla někoho, kdo to má nastavené podobně jako já!
P.S.: Baru, děkuji, že jste s Adámkem našemi průvodci a rádci!
Dlouhé ticho .. potom řev...rostou zuby?
19. ledna 2018 v 18:17 | Máma malé Emmy <3
|
Mateřství
Zdravíme všechny ... nějak není přes tu malou dračici šance a čas cokoliv napsat. Pěkně to tu zanedbávám. Tak alespoň velice v krátkosti, jak se máme..
Co dělá šílená košická matka a její hyperaktivní ratolest, že nemají čas?
Je to jednoduché.. jelikož jsem matka magor (a sama hyperaktivní), chodíme 4x týdně do bazénu, jednou týdně absolvujeme individuální lekci Play Wisely, jednou týdně skupinovou lekci Smart Baby a chystáme se na lekce Kostičky
kdy to stíháme? No, stíháme. Dokonce chodíme i ven, zvládáme si hrát a mazlíme se, co nám ruce stačí. Jen se prostě neumíme nudit. Samozřejmě má předsevzetí šla stranou a mít pro sebe každý den 30 minut je naprosté maximum, které dokážu.
kdy to stíháme? No, stíháme. Dokonce chodíme i ven, zvládáme si hrát a mazlíme se, co nám ruce stačí. Jen se prostě neumíme nudit. Samozřejmě má předsevzetí šla stranou a mít pro sebe každý den 30 minut je naprosté maximum, které dokážu.Čemu se chci v tomto článku věnovat, jsou zuby. Jejich růst, čekání na ně, boj s nima... U nás rostou totiž zuby již cca tři měsíce . Ano tři měsíce.. Tři měsíce se Emma v noci budí, tři měsíce je Emma během dne protivná, stejnou dobu strká vše do pusy a drtí si s tím dásně a celou tu dobu šíleně slintá. A kolik Emmě vyrostlo za tři měsíce zubů?? 0!! Ano 0!! 

Vše, co jsem doposud popsala, je totiž součást Emminy individuality a zubů se to netýká. Doma má přezdívku Bezzubka a přiznávám, že se smiřuju s tím, že jí budu mixovat ještě i svačiny na střední školu. 

Vzhledem k tomu, že koliky a prdíky nás zaměstnaly na více než čtyři měsíce, doufám, že zuby objevím až cinknu tou umělohotnou lžičkou při obědě 

Emmina individualita je vzkutku jedinečná... je to dva a někdy i více osob v jedné. Ráno se probudí, je usměvavá od ucha k uchu, přesně do momentu, než jí dám k obličeji prso se snídaní... ups. Evidentně není příznivkyně ženských křivek. To takové hovězí k obědu, to je jiná. Kus krávy a neteče z prsa, yes, to je proEmmu výhra. Po mase se opět směje a jakmile odpoledne přijde na řadu zas to ohavný prso, vytahuju po pěti minutách řevu raději přesnídávku. Prso funguje akorát jako zásobárna jídla na večer a noc..
Boje jsou u nás každodenní, Emma má svojí hlavu (no koho jinýho by ta hlava taky byla, že...) a pokud po ní cokoliv chcete - NE! ona to teď dělat nebude, když to chci já.. Všechno až ona sama bude chtít. Kdykoliv jí podám hračku, někam ji popostrčím - řev - ona sama! Řve tak 10x do hodiny .. ale už jenom na chvilku. A to jí ještě nerostou zuby 

Další články
- Být či nebýt alternativní? 13. října 2017 v 20:15
- Kouzelné slovo "mateřská dovolená" 10. září 2017 v 17:18
- Porod.... můj největší strašák 29. srpna 2017 v 21:54